Koncem 90. let se Nikkimu Sixxovi jeho domovská kapela MOTLEY CRUE rozložila jako domeček z karet. Prvním impulzem byly tristní prodeje comebackové a podle mne výborné a hypermoderní desky „Generation Swine“ z roku 1997. Když však stejný nezájem zastihl hollywoodské gaunery i na turné, začalo to uvnitř souboru vřít. Nejdřív odešel bubeník Tommy Lee – agresivní, technicky velmi zdatný bubeník s jedním z nejsilnějších úderů na scéně (procvičoval ho často nejen na svém bicím aparátu), jehož hra patřila vždy k tomu nejexportnějšímu u MOTLEY CRUE. Ten už dál nemohl snášet manýry lascivního obtloustlého pozéra a hlavně průměrného zpěváka Vince Neila , který se těsně před „Generation Swine“ vrátil ke kapele po 5 letech neúspěšné sólové dráhy. Tommy Lee si pak po svém odchodu založil projekt METHODS OF MAYHEM, kde se, jak je všeobecně známo, věnoval úplně jinému druhu muziky. Jeho náhradou u Crue byl vynikající Randy Castillo (ex-Ozzy Osbourne , zemřel v roce 2001 na rakovinu R.I.P.), se kterým kapela okleštěná o vždy novátorského Tommyho Lee nahrála v roce 2000 svou nejslabší desku „New Tattoo“. MOTLEY CRUE se na ní příliš okatě vracejí k vlastním rock n´rollovým kořenům , ale vše působí až moc vypočítavě , bezduše a chybí tomu potřebná jiskra. Album samozřejmě propadlo a Vince Neil znovu vážně uvažoval o sólové dráze. A tak Nikki Sixx pokládá základní kámen své budoucí rockové kapely. Jeho nejznámějším kumpánem je Tracii Guns, kytarista a šéf L.A.GUNS , který stejně jako Sixx u MOTLEY CRUE prožíval u svých L.A.GUNS v druhé půlce 90. let kostrbaté období.

Nová kapela nese název BRIDES OF DESTRUCTION a zkušené duo v sestavě doplňují vokalista London Le Grand , který těsně před nahráváním tohoto debutu nahradil v sestavě famózního Johna Corabiho (ex-SCREAM , ex-MOTLEY CRUE 93–96 , ex-UNION), a bubeník Scott Coogan – ten zas sbíral zkušenosti v doprovodných kapelách u kytarových mohykánů Paula Gilberta či Rowana Robertsona.

Byl jsem tedy velice zvědav jak dopadne první zářez do pažby těchto blednoucích legend amerického rocku. Album startuje znamenitě. Už úvodní divoká punk metalová jízda „Shut The Fuck Up“ nasadí laťku proklatě vysoko. Skladba perfektně navozuje nebezpečnou atmosféru života uvnitř kalifornských motorkářských gangů (tak jak je známe z vypatlaných amerických béčkových filmů přelomu 80. a 90. let). Druhá pecka „ I Don´t Care“ za otvírákem v ničem nezaostává. Divoký rock´n´roll plný řízných kytarových riffů, nad nimiž křepčí Le Grandův nakřáplý vokál, dosahující v některých chvílích až hysterických poloh. Vrcholem desky je podle mne jednoznačně třetí skladba „I Got A Gun“ – mohutný power rock napěchovaný energií, střední tempo, ďábelské rifforama, fantastický refrén.

Frázovaný song, mohutné kytary jak z památné fošny „Slave To The Grind“ od SKID ROW ... V této chvíli ovšem přichází zlom. Další tři pecky „ 2x Dead“ , „Brace Yourself“ a „Natural Born Killers“ nedosahují takových kvalit a působí tak nějak standardně a bez překvapení. Snad jen v třetí jmenované se dají vystopovat poněkud výraznější a originálnější pasáže mírně koketující s hardcorem. Po nich přichází asi největší hitovka skladba „Life“ , která slabší druhou půlku desky mírně vylepšuje. Celkem povedená skladba s optimistickým refrénem ideální pro poslech při jízdě po dálnici. Po ní už přichází jen obyčejná „Revolution“ a nikterak nápaditá balada „Only Get So Far“, postrádající tolik potřebný impulz , který by ji oprostil od povrchní cukrkandlové šedi. Zkrátka usnul bych u ní i po třetím kafi. Co tedy závěrem dodat?

BRIDES OF DESTRUCTION nahráli desku, která mi přijde tak nějak narychlo upečená a přes celkem slibné zahájení odfláknutá. Polovina skladeb na desce je sice výborná a nabízí skvělé agresivní motivy, ale zbytek je standardní a ničím originální big beat amerického ražení. Od skladatele kalibru Nikkiho Sixxe jsem čekal jak hitově atraktivnější, tak zvukově modernější výsledek. Album se stylově pohybuje někde mezi deskou „Vicious Circle“ od L.A.GUNS a tvorbou kapely BUCKCHERRY. Je obrovská škoda, že je tento chuligánský debut tak krátký. Mrzí mě, že kapela nenahrála a neumístila na desku o několik skladeb víc; bylo by tak pro mne o mnoho snazší hodnotit ji a předpovídat perspektivu. Za celkem fádní druhou polovinu na tak krátkém prostoru (album trvá něco málo přes půl hodiny) dávám 6.