„Toto je smutný příběh městečka Dogville v Rocky mountains, kde cesta definitivně končí u vchodu do starého stříbrného dolu. Obyvatelé Dogville byli dobří a počestní lidé, kteří své městečko milovali...“ Jak daleko lze až zajít v sebeobětování bližnímu? Odkud pramení přesvědčení o bytostné dobrotě člověka? A co to vůbec obnáší „být lidskou bytostí“? Oč lepší je vyznávat a žít principem „oko za oko, zub za zub“? Dánský nonkonformista Lars von Trier i tentokráte zaměřil zkoumavý hledáček na člověka, jeho nitro a výsledkem je velmi komorně laděné existenciální drama se značnými přesahy do oblasti etiky, morálky a náboženství.

Trier zasadil příběh do 30. let minulého století a fiktivního městečka Dogville ukrytého kdesi mezi strmými štíty Skalistých hor. Život uzavřené komunity, pod jehož zdánlivě klidnou a nenápadnou maskou to vře maloměstskými předsudky, nenaplněnými ambicemi, strachu ze svobody, neschopností vzít život do vlastních rukou či konečnou rezignací na život, naruší mladá žena (v podání Nicole Kidman) na útěku před hrstkou gangsterů. A aniž by cokoliv tušila, její příchod a osobnost je jakýmsi katalyzátorem, díky němuž se na světlo proderou všichni pečlivě střežení vnitřní démoni a skutečná tvář obyvatel je obnažena až na dřeň. Mládá a o lidské dobrotě bytostně přesvědčená Grace si s sebou totiž nese tajemství, které pro Dogville znamená nebezpečí. Za Grace se postaví mladý muž Tom (Paul Bettany), životní zkušeností nepříliš poznamenaný mluvčí města a samozvaný filozof, který se prostřednictvím svého idealistického nazírání světa snaží pozdvihnout morální profil obyvatel a donutit je pochopit, že je důležité dokázat se obětovat pro někoho jiného. A tím, že nakonec přesvědčí obyvatele o nutnosti poskytnout krásné ženě na útěku alespoň na čas úkryt, podepisuje jak pro ně, tak i pro Grace velmi nepříjemný ortel.

Trier ve zdánlivě banálním příběhu zapadlého a jakoby mrtvého městečka přistupuje k mnohem nadčasovější a obecnější látce, která je však umně skryta pod závojem každodenní všednosti. Rafinovanými prostředky a  drobnokresbou se propracovává k analýze již několik tisíc let kodofikovaného principu, totiž „miluj bližního svého…“ a v konečném důsledku i oné ošemetné záležitosti „lidství“, osobní svobody či vině a trestu, avšak bez jakýchkoliv nabubřelých nebo patetických gest. Spíše jde o střípky jedné velké skládačky, která je rozemleta na malé kousky v podobě charakterově vyhraněných postav. Snímek je rozdělen do devíti kapitol, které propojuje nezaujatě promlouvající osoba vypravěče, jehož intermezza budí dojem klidu a míru a až domnělé laskavosti, zároveň však tímto způsobem ironizuje a v důsledku ponouká myšlenku, že něco je skutečně špatně. A třeba právě v postavě mluvčího Toma dokázal režisér velmi citlivě zobrazit přeměnu obětavého avšak zvenčí poněkud chladněho člověka, v jehož nitru to vře potlačovanými a nevyjádřenými emocemi, a který nakonec pod nátlakem okolností spíše sleduje osobní ambice a částečně obětuje vlastní etické principy.

Pro DOGVILLE zvolil Trier řekl bych až téměř vyhraněný způsob stylizace (a nejen té vizuální, ale i třeba pokud jde o střih, či kameru) s důrazem na maximální jednoduchost výpravy, avšak v protikladu s co největší schopností konečné výpovědi. Jestliže se jeho poslední práce nesly převážně v duchu manifestu DOGMA 95 (http://www.dogme95.dk/ ), poslední zářez na pažbě naopak znamená negaci a opačný přístup k filmařské práci, a to nejen pokud jde o vizuální formu a její rekvizity. Celý snímek je totiž řešen a nasvícen jako jedna velká divadelní scéna. Domy, zahrádky a ulice,  jsou načtrnuty pouze jako schématický půdorys křídou a v důsledku vidí všichni všem do hrnce v kuchyni. A to je jeden z velmi rafinovaných kontrastů a bezeslovných výpovědí snímku. Všichni totiž vidí a vědí, ale tváří se jakoby nic. Nahota. Vhled pod masku přetvářky, osobního prospěchářství a omluvy vlastních špatných činů pod dojmem méněcennosti ostatních. Na to později doplácí Grace v tichém vzdoru ználisňována téměř všemi muži, když na počátku udělá tu zásadní chybu a dá sebe jako dar či protislužbu ostatním za úkryt. A obyvatelé berou tento dar jako samozřejmost a s každým novým dnem se zesilují jejich nároky na duši a tělo Grace za to, co pro ni ve své dobrotě konají.

K divadlu jako takovému má pak velmi blízko i samotný herecký projev, který si stejně jako další formální aspekty filmu podává ruce spíše s minimalismem. Ten je plný bezprostřednosti a současně přísně řízeného emocionální náboje a dodává na první pohled pomalu plynoucímu příběhu na vnitřní dynamice. Nicole Kidman, dokazuje, že je skutečně nadanou herečkou a velmi civilně pojatý part Grace, myslím, patří mezi její nejlepší výkony. Další postavy obstarávají nepříliš známi, avšak o nic horší vesměs evropští herci, z nichž vystupuje o trochu proslavenější Paul Bettany či letmo se mihnoucí dábělský Udo Kier.

Poměrně cynický a vypointovaný závěr, v němž se Grace konečně probouzí ze své idealistické strnulosti a útrpného snášení vlastního ponížení, odkazuje na myšlenku, že něco musí být zničeno, aby bylo možno znovu budovat a tvořit s čistým štítem.  A kromě toho, konec snímku přináší nejen dlouho očekávanou katarzi, ale především silný dojem, který se otiskne ve vašem nitru a přinutí vás nad režisérem prezentovanými tématy přemýšlet o něco déle, než jen pět minut po opuštění kina.

P.S.: DOGVILLE je do jisté míry (i když bych řekl, že v případě tak mnohovrstevné látky takřka marginální) také režisérovou výpovědí o současné Americe, čímž samozřejmě vzbudil nevoli a v některých případech velmi jednostranné zaměřenou diskusi a hodnocení snímku.