Kde jinde zrodit by se měl Satanův potomek, než v zemi svaté, tak aby přímo do zdroje víry mohl vnořit své hříšné prsty? Chci zkoušet tvoji výdrž pane, tak se nesl roku 1993 křik hříšníka Melechesh Ashmediho izraelskou zemí. A roku následujícího k jeho řevu další bezvěrci Moloch a Lord Curse přidávají svůj hlas. Černá je barva jíž rozstřikují po svatém území Jerusalema a Betléma. Černá je Satan, černá je MELECHESH. Ach, jaká troufalost, zemi otců Izraelitů satanským kultem špinit. Na pranýř s vámi, ďáblovými dítky. Tady vám pšeňka nepokvete a boží nástroj v podobě policie vám zatne tipec. Ptá se však někdo, zda skutečně kroky temného pána MELECHESH vede sám Satan? Co naplat, tématika Asýrie a starověké Mesopotámie budí ve „svatých“ mužích stejný děs. Ty tajemné barbarské časy víru nepodpoří. A tak hroty ortodoxních kopí vytlačují kovu upsané cizince pryč ze svaté země. Bezbožný svět Evropy pohltí pár vyhnanců jako pekelný chřtán zatracené duše, křik však neutichne ani v davu anonymních konzumentů západního světa. Kde se jen berou ty pokřivené „divné“ vize.

„Divné“, jak výstižný výraz pro potomka temnoty z „barbarské“ hlubiny starých časů vytaženého. Z „černých“ kořenů vycházející, smrtí inspirovaný a ke starým civilizacím se upínající poutník už drahnou chvíli vypráví o dobách dávno zašlých, dobách tajemných a nánosem času překrytých. Odbojná buňka arabských „zpátečníků“, doplněná o tlučmistra Proscriptora, běžně ohlašujícího návrat starých časů v domovské partě amerických zvrhlíků ABSU, napadla v loňském roce Los Angered Studios v Gothenburgu, aby tam pod dohledem slovutného Andy LaRocque vyplivala do přes hodinu dlouhého záznamu své „divné“ hudební sliny. A tak se nad již vychladlou mršinou minulého magického dílu „Djinn“ tyčí nové „Sfingy“, názvem snad ke kultuře Egypta se hlásící, tematicky však především období starověkého Sumeru připomínající a pod rouškou hrubě kovově se lesknoucího příkrovu do myslí dozvuky orientu infiltrující.

Deathová rašelina je rozhozena v úvodní „Of Mercury And Mercury“, aby navnadila ke slintání fanoušky egyptologů NILE, jenže hranice bořící MELECHESH s úsměškem rarachů nenechávají slepici slepicí, na oškubané mrtvolné tělíčko nebohé chcíplotinky nasazují blackovou hlavičku poťouchlého ďáblíka v podobě povětšinou zběsile černočerného vokálu, vykuchané vnitřnosti drtí a thrashovým kořením bohatě dochucenou nádivku pak zpětně rvou všemi otvory do nebohé mrtvolky. A aby toho nebylo málo, ještě v závěru úvodní skladby vpichují ostrou jehlou pod hrubými riffy ztvrdlou kůži nakyslou chutí orientu. V „Secrets Of Sumerian Sphynxology“ však náhle znovu oživlý kur za soustavného uprdávání thrashových bobků až vesele poskakuje po heavy dvorku hnán svižným blackový skřehotem. Sotva však vyskočí zparchantělá potvora z ohrádky, už je její tělíčko trháno černým vichrem „Annunaki’s Golden Thrones“, měnícím se v lavinu valících se kamenů. Naklepané masíčko je pak vrženo na rožeň „Apkallu Counsel“, aby za jemného dochucování orientálním kořením bylo opékáno ostrými heavydeathovými plameny. Nenápadné, tlumeně vzdálené volání z mešity svolává v závěru skladby nenasytné muslimy k večerní žranici. „Tablets Of Fate“ pak do sebe hosté ládují za hurónského křepčení kolem škviřící se spáleniny, na kterou se pod nánosem chorobných zvukových nádorů nezadržitelně mění růžovoučká kůžička melodických linek. Veselé tralalala-lala-lala si pojďte zazpívat okolo plamenů „Triangular Tattvic Fire“. Ze žhnoucího ohně a připálené pečínky se však v „The Arrival Ritual“ stává najednou líný slepý krtek, pomalu hrabající tunely v tichém, šramotem a skřípotem protkaném podzemí, snad nějaké synagogy? Tenké akustické zvuky strun doléhají za hučení chladných větrů a líné údery krtčích tlapek pomalu prohlubují temnou melancholii. Ale krtkožroutské rypadlo „Incendium Between Mirage And Time“ nenechá dlouho odpočinout. Duté poklepání na krtčí lebku a pak svištění ostrých nožů stahujících kožešinku z vyděšeného zvířátka. Vzletné melodické rychlocviky poprskané od uřvaného, záškrtem zkoušeného řezníka, a už tu máme zmítajícího se orientálního oběšence „Purifier Of The Stars“. Veselý „pištec“ nám s radostí sobě vlastní „odpíská“ poslední tóny melodicky pompézních linek a nad spáleninou, kůže zbaveným krtkem i nebohým oběšencem už zbývá pouze instrumentálně odehrát pomalejší houpavý pohřební marš „Caravans To Ur“.

MELECHESH, chráněni nezkrotnou agresí bouřkových mračen, rozpoutávají jemné předivo atmosférických poruch, po kterých zůstává čerstvá vůně ozónu. Vůně svěží, přesto věštící temnotu a připomínající doby mlžné minulosti zakryté rouškou tajemství a mýtů. Vůně skrývající se pod těžkou metalovou pokličkou, kterou musíte nejprve pracně a trpělivě nadzvednout, aby se unikající výpary škvařících se zrůdiček v plné síle mohly dotknout vašeho chřípí. A pokud ten silný krutostí a energií čpící odér váš žaludek unese, možná jste s černými vzbouřenci MELECHESH spřízněni svými minulými životy žebráků či králů starého Sumeru a Mezopotámie.

PS: „Hlasy shůry“ jsou nad touto deskou zvláštně rozpolcené a neodpustím si citace zasvěcenců: „Tak tohle je standardní klišovitý death mödl.“ nebo „Je to fakt super album. Má takový groovy odpich. Místy mi to spíš než black přijde jak nějaký egyptologický punk :o)))“. Snad se autoři těchto často ne zcela vážně míněných hlášek na mě za citace nerozhněvají zlobou spravedlivou. Ono je těžké proniknout do tohoto dílka dostatečně hluboko, obzvláště když jsou ty všemožně zajímavé skladby bohužel zabaleny do až archaicky neostrého a dle mého názoru nepodařeného zvuku (i když je zřejmě tento kabátec úmyslný), a vokální stránce chybí trocha rozmanitosti. Ale nebýt těchto nedostatků, asi bych dokázal přidělit plný počet bodů, protože pod na první poslech trochu nezáživným povrchem je zde skryta hudba, kterou rozhodně nenajdete na každém rohu.