OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po třech letech pro leckoho napjatého očekávání se PECCATUM připomínají novým albem. Projekt opustil Lord PZ a stávající osobitá manželská dvojice Tveitanových tentokrát obrátila pozornost k pro ně dosud neprobádaným horizontům hudebního výraziva. Po dvou místy dosti experimentálních, avšak na metalových základech stále pevně stojících nahrávkách, přišli PECCATUM s hudební kolekcí, která prozatím do jisté míry boří vše, čeho dosáhli v minulosti. Z hlediska poměrně radikální stylové proměny jde asi o takový přerod, jako když svého času vydali ULVER přelomové album „Themes from William Blake’s Marriage of heaven and hell“, které ukončilo (v jejich případě naprosto) čistě metalové směřování.
„Lost In Reverie“ je lehce se prolínající stylovou koláží, jakkoliv se na první poslech může zdát poněkud nesourodá. Na jedné straně se jeví jakožto částečné vyústění projektu STAR OF ASH se silným vlivem elektronické hudby, avšak s nepoměrně vyzrálejším a do jisté míry i vyrovnanějším přístupem, na straně druhé čerpá z bohaté metalové minulosti protagonistů (zejména Ihsahna), což je ponejvíce patrné spíše v charakteristickém skladatelském rukopisu a přístupu k hudbě jako takové. Sám název („Ztraceni v zasnění“) plně vystihuje hudební i emocionální rozpoložení nahrávky. Album se nese ve velmi sevřených polohách, atmosféře stísněnosti a plíživého nepokoje (např. mírně dekadentní „Stillness“ prostoupená bzučením much), rozervaností mezi mezi snem a bděním. Už ne údernost a bombastičnost, ale subtilita a snaha o vyrovnanost jednotlivých hudebních motivů, kdy je bolestivé emocionální poselství předkládáno se zdánlivě klidnou tváří. Příkladem budiž třeba do ticha ševelící temné smyčcové plochy prokládané industriálními zvuky a zpěvem („Desolate ever after“) nebo na poměry PECCATUM až téměř konvenční skladba „The Banks of this river is night“ postavená na melancholickém piánu a zpěvu Ihriel.
Právě bohatá hudební minulost posloužila PECCATUM jako základní kámen a současně odrazový můstek k prozkoumávání odlišných hudebních zákoutí. Na každém kroku číhá překvapení v podobě neotřelých hudebních nápadů, stylizací a kytarových vyhrávek, za všechny např odlehčená akustická kytara s bublající basou a výtečnou Ihsahnovou vokální linkou v „In the bodilles heart“ či letargická „Veils of blue“, jakožto jedno z velkých překvapení alba vůbec“, kde se maximální lehkostí snoubí evidentní vliv (také) norských JAGA JAZZIST nebo THE THIRD AND THE MORTAL s rockovými postupy. Kromě toho PECCATUM až tak úplně nerezignovali na tvrdě kovovou minulost, čehož jsou dokladem našláplá blackmetalová intermezza s dobře známým Ihsahnovým křaplákem v „Parasite my heart“ a „Black star“, která ve výsledku výborně kontrastují s klidnými tóny piána a civilním projevem Heidi. O rytmickou složku se postaral hostující jazzový bubeník Knut Aalefjær, díky němuž je nahrávka obohacena o živou bezprostřednost a nepřímo tak směřuje do alternativnějších hudebních vod, aniž by došlo ke strátě určité tvrdosti a syrovosti (mající tentokrát ponejvíce co do činění s produkční stránkou věci), na níž má zásluhu zejména množství industriálních samplů a ruchů, případně charakteristických kytarových pasáží. Zvláštní zmínku se zaslouží pěvecká stránka věci, která opět potvrzuje Ihsahnovy kvality, který tentokráte zabrousil i do vyšších poloh („In the bodilles heart“), než je u něj zvykem. To je však pouze malý náznak toho, co všechno spolu s Heidi předvádí, a na co pouha slouva nedostačují. Poslechnětě a posuďte.
Skutečně není mnoho, co by se dalo „Lost In Reverie“ vytknout. Případná kritika bude patrně plynout z odlišného hudebního vkusu jednotlivců, pro něž může být hudba prezentovaná na tomto albu až příliš vyhraněná a nesnáze uchopitelná, než z neshod spočívajících v objektivní kvalitě nahrávky, která je dle mého názoru nesporná. Domnívám se, že se PECCATUM nesnaží stylizovat a uhnízdit v jedné hudební škatulce, ale stejně tak jim nejde o to samoúčelně šokovat a zaujmout experimentálním a v mnoha případech dosti nekonvenčním přístupem. Spíše podobně jako mnozí jiní umělci pátrají podvědomě po dokonalejší estetické formě a přirozeně přijímají hudební a jiné kulturní vlivy, které sebereflexivně promítají do tvorby, jež roste s nimi. Zdá se, že albem „Lost In Reverie“ se hudebníkům otvírají nové možnosti a jejich invence může teprve teď plně roztáhnout křídla a vzlétnout. Kam? To se zcela jistě dozvíme někdy příště.
„Lost In Reverie“ představuje poměrně výrazný a vyzrálý hudební posun v dosavadní tvorbě seskupení, ovšem stále s osobitým puncem obou protagonistů. Barvitá koláž rozmanitých hudebních stylů, která vede hudebníky po jimi dosud neprobádaných zákoutích. PECCATUM tvoří svobodně a bez předsudků. Nesnaží se stylizovat do jedné vyhraněné polohy, naproti tomu se domnívám, že jim nejde o to zaujmout pozornost pouhým samoúčelným experimentováním.
9 / 10
Ihsahn
- zpěv, instrumenty
Ihriel
- zpěv, instrumenty
Knut Aalefjær
- bicí, perkuse
PZ
- vokály
Einar Solberg
- vokály
1. Desolate Ever After
2. In The Bodiless Heart
3. Parasite My Heart
4. Veils Of Blue
5. Black Star
6. Stillness
7. The Banks Of This River Is Night
Lost In Reverie (2004)
Amor Fati (2001)
Oh My Regrets (2000)
Strangeling From Within (1999)
Datum vydání: Pondělí, 19. dubna 2004
Vydavatel: Mnemosyne Productions / Voices Music and Entertain
Stopáž: 50:02
Produkce: Ihriel + Ihsahn
Studio: Symphonique
Těžké album, velice těžké. Zdá se mi však, že se kombinovalo a kombinovalo, až se to překombinovalo. Upustilo se od zbytků sympatické drsné „zpěvnosti“, která byla přece jen patrná na předchozích počinech, a na novince se vedle sebe naskládaly samy o sobě velmi zajímavé postupy od subtilních klávesových motivů až po emperorovské hromobití, které však dle mého soudu netvoří jednolitý konzistentní celek. Zkrátka mi tam chybí více homogenity a výraznější schopnost vtáhnout posluchače do děje, tedy to, co zdobilo třeba „Amor Fati“. V každém případě je nutno ocenit posun zajímavým směrem, který je však zatím, jak říká kolega Borovan, „nedotažený“. Chce to ještě dopilovat.
Ponurosti a nervní temnosti pobral tento počin skutečně vrchovatě, naštěstí to ale neupadá do monotónního smutku, ne o tom tahle hudba opravdu není. Přestože se mnohé skladby noří často až do psychedelických ploch, ostře řezané kytarové záchvaty nedovolují sklouznout do plytké unylosti, která by se jinak určitě dostavila. Proměnlivost spoutaná pod příkrovem nervozity, obohacená o záchvaty vzteku, tak nějak bych charakterizoval náladu tohohle alba.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.