PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když před třemi lety vyšel debut newyorské pětici THE STROKES, způsobil na tehdejší hudební scéně obrovskou vlnu zájmu o pravověrnou rockovou muziku vycházející z dávných šedesátých a sedmdesátých let. Milionové prodeje jejich prvotiny „Is This It?“ jsou toho náležitým důkazem. Mladíčci okolo frontmana Juliana Casablancase se sice po té, co projezdili téměř celý svět na podporu již zmíněného alba „Is This It?“ , stáhli na nějaký ten čas do ústranní , ale dnes už jsou znovu slyšet ze všech prestižních hudebních rádiových či televizních kanálů. Příčinou toho je vydání jejich druhé desky „Room On Fire“ , kterou vrhla na trh stejně jako debut firma BMG loni v listopadu.
Když tak posloucháte obě dvě alba THE STROKES , neubráníte se prvnímu dojmu, že jsou nahraná tak nějak na půl plynu . Působí jako by zastřeně, neprůrazně a unyle. Ovšem zdání klame! Když je překousáváte pozorně po několikáté, zjišťujete, že v každém okamžiku přichází další a další zajímavý momentík. Čím delší bude Vaše zkoumání jejich repertoáru, tím víc se blíží Vaše konečné rozhodnutí k tomu téměř magickému verdiktu – geniální. Jejich hudbu bych nazval poctou pravověrnému garážovému rocku konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Je radost vychutnávat jejich ďábelský minimalismus zachycený dokonale v obou fošnách. Po úspěchu alba „Is This It?“ byl tedy zaměřen ostříží zrak na následovníka jenž dostal do vínku název „Room On Fire“. A řekněme si na rovinu – očekávání se vyplatila! Kapela, ve které vystupují kromě již zmíněného zpěváka Juliana Casablancase kytaristé Nick Valensi a Albert Hammond jr., basu ovládá Nikolai Faiture a za škopky dovádí Fab Moretti, nahrála desku, která působí jako facka do ksichtu všem těm, kteří se snažili tvrdit, že dřevní rock and roll je již dávno mrtvý.
Jedná se o naprostý protipól k umělohmotným obludám typu LIMP BIZKIT a CRAZY TOWN. Od prvního kousku „What Ever Happened?“, který považuji za jeden z vůbec nejzdařilejších, Vámi prostupuje jakoby záhadné mrazení a náhle vytvořená nostalgie. Nádherná ukázka křehce rockového mistrovství, lehký riffík a nad ním tak báječná vokální linka, že je těžké nechat CD plynout dál a nevrátit se znovu na začátek. V tomto songu Julian svým vokálem působí o něco pozitivněji než na zbytku desky, kde je v určitých momentech ležérní, odevzdaný a někde zas naštvaný a rozervaný. Následující „Reptilia“ (druhý singl alba) je zatraceně silným kouskem Startuje tím nejparádnějším retro kytarovým rozjezdem. Jedná se o klasickou rychlou a přímočarou singlovku gradující v báječném adrenalinovém refrénu. Z dalších skladeb bych vzpomněl vynikající „12:51“ ( první singl), která obsahuje výrazný strojově přesný rytmus krájený precizně vybroušeným kytarovým dvouzápřahem, nad kterým si vylévá zraněný Julian srdíčko. Vlastně celé album je maximálně propracované, dotažené a vyzrálé.
„Room On Fire“ obsahuje kromě již zmíněných pecek jak divočejší kousky „The Way It Is“ a „Meet Me In The Bathroom“ upozorňující spíš na pradávné detroitské formace MC5 a SROOGES, tak automaticky přesné „Between Love And Hate“ a „Automatic Stop“, odkazující na vlivy newyorské nové vlny v čele s TELEVISION nebo třeba takovými BLONDIE. Vše však zní velice jednolitě a uceleně. Kapitolou samou pro sebe jsou pradávně znějící sólíčka, která v mnoha případech patří k tomu nejlepšímu ve skladbách. Texty alba řeší absolutně civilní problémy týkající se života mladistvých jako vztahy, rozchody, kalby. Zkrátka všední život. Stejně jako debut je i druhá deska svojská a propracovaná do posledního puntíku. Stejně jako debut je báječná a lidská. Přesto jiná – sevřenější, temnější, náladovější... a lepší.
THE STROKES jsou učebnicovým příkladem toho, že i v zdánlivě jednoduchých a lehce srozumitelných skladbách lze zachytit víc než v křečovitě nastavovaných a předlouhých kompozicích. Kluci obnažili v rockových skladbách to základní. Oprošťují je od přebytečných kudrlinek a zaměřují se na variabilitu strojově přesného rytmu vkusně zapadajícího do geniálních kytarových a melodicky jednoznačných linek. Náladu skladbám vdechuje ne zrovna školený, zato však charismaticky nakřáplý Casablancasův vokál . Děkuji THE STROKES za to, že nezklamali a znovu předvedli o čem že skutečně rocková muzika je. „Děkuji Vám za to, že JSTE – rockový svět Vás potřebuje!“ „Kdyby Vás tak slyšel Andy Warhol...“
Děkuji THE STROKES za to, že nezklamali a znovu předvedli o čem že skutečně rocková muzika je. „Děkuji Vám za to, že JSTE – rockový svět Vás potřebuje!“ „Kdyby Vás tak slyšel Andy Warhol...“
9 / 10
Julian Casablancas
- zpěv
Nick Valensi
- kytara
Albert Hammond jr.
- kytara
Nikolai Faiture
- basa
Fab Moretti
- bicí
1. What Ever Happened?
2. Reptilia
3. Automatic Stop
4. 12:51
5. You Talk Too Much
6. Between Love & Hate
7. Meet Me In The Bathroom
8. Under Control
9. The End Has No End
10. The Way It Is
11. I Can´t Win
Nevim, podle me se to moc poslouchat neda.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.