Druhé tuzemské vydání známého románu mistra (nejen) hororu Stephena Kinga „Misery“ nabízí zajímavé srovnání zejména pro ty, kterým uniklo vydání první, a kteří měli v mezičase možnost seznámit se s filmovým zpracováním tohoto jistě velmi zajímavého příběhu (v ČR uváděno pod názvem „Misery nechce zemřít“). Mezi takové jedince se totiž řadím i já a měl jsem proto jedinečnou možnost ověřit si fakt, že autorův styl psaní je v porovnání s okleštěným a nebojím se říct i zmršeným scénářem, který posloužil tvůrcům verze určené do kin a televizí, jednoduše jedinečný. Samozřejmě to není nic nového, protože ve vztahu King versus filmaři je tahle skutečnost málem pravidlem (výjimkou je zřejmě převedení „Zelené míle“ s geniálním Tomem Hanksem v hlavní roli), ale člověk je určitě vždycky rád, když si svůj názor může podložit dalším novým důkazem. Důvod, na základě kterého King z podobných konfrontací vychází většinou vítězně, je nabíledni. Těžko totiž hledat druhého autora, který by dokázal vymýšlet tak zajímavé, nápadité a napínavé čtení, jako právě Stephen King. Podobně originální příběhy, plné nevyslovených myšlenek hlavních hrdinů, komentujících samotnou zápletku, postranních odboček a skrytých provázaností a asociací prostě lze na filmové plátno převést jen s velkými obtížemi. King navíc velmi často vymýšlí a popisuje opravdové a mrazivé hrůzy, jejichž věrné zobrazení zřejmě není  možné v souladu s jakýmsi pochybným morálním kodexem, svazujícím z titulu cenzury a všeobecné veřejné přijatelnosti filmovému štábu ruce i nohy, co jich jen má.

Děj samotné „Misery“ je umístěn kamsi do coloradských hor, do místa kde žije „svérázná“ samotářka Annie Wilkesová, jak později zjistíme, manickodepresivní neboli šílená osoba bez jakýchkoliv skrupulí. Annie kromě toho, že má za sebou hodně temnou milost, také k smrti ráda čte a ze všeho nejvíce romány z červené knihovny autora Paula Sheldona, jejichž hlavní hrdinkou je mladá žena jménem Misery. A náhoda (či kdo?) tomu chtěla, že právě Paul Sheldon jednoho krásného dne na sklonku zimy havaruje se svým vozem v místech, kudy po chvíli projíždí Annie, která se samozřejmostí sobě vlastní spisovatele, jehož je „fanynkou číslo jedna“, zachraňuje a přemisťuje do své usedlosti na liduprázdné samotě. Paul, který si při nehodě rozdrtil obě nohy, se poté s obrovskými bolestmi probírá v Anniině hostinském pokoji upoutaný na lůžko, a postupně zjišťuje, že se vlastně dostal do spárů ďábla v lidské podobě. Neodborně ošetřená zranění se mu špatně hojí, bolesti zahání jakýmisi utišujícími prášky, na nichž vzápětí získává závislost a ještě ke všemu mu Annie dává zatraceně „sežrat“ to, že si dovolil nechat „Misery“ v posledním románu zemřít. Což znamená, že mu kupříkladu úmyslně oddaluje podání utišujících léků, nutí ho je zapíjet mýdlovou vodou, s níž před chvíli umyla zeď, nebo jej třeba dotlačí ke spálení jediného rukopisu jeho zbrusu nového románu, protože se jí prostě nelíbí. King zde v nastíněném smyslu dokonale vykresluje atmosféru jakéhosi klidu před bouří, v níž oba hrdinové (a zejména Paul) tuší, že to je teprve začátek jejich vzájemné nenávisti, jejíž pokračování či dokonce vyvrcholení zatím nemohou domyslet, ale oba vědí, že bude velmi ošklivé. Proto Paul přistupuje na Anninu výzvu, aby napsal nové pokračování Misery-iných příběhů, na jehož začátku hlavní hrdinka zase „ožije“, a proto po vzoru Šeherezády a tisíce nocí doufá, že okamžik vyvrcholení zmíněné erupce nenávisti odsune co nejdál, nejlépe do doby, kdy by třeba mohl být i schopen z Anniina domácího vězení utéct. Vyprávění pak pokračuje nezadržitelně směrem k nevyhnutelné tragédii a nakonec i k rozuzlení, které přestože by se chtělo nazvat je happy endem, v tomto významu ničím takovým není.

Nakolik je King daleko poutavějším vypravěčem než hollywoodští filmaři si pak lze ukázat prakticky v každém okamžiku románu. Můžu zmínit třeba úvodní tápání Paula v bezvědomí, kdy mu obraz dřevěného kůlu, zatlučeného kdesi na pláži, kam v dětství často chodíval, ponořeného a vynořeného podle toho, jak se střídá odliv s přílivem, splyne s bolestí v jeho nohou (symbolizujících onen kůl), která se také ponořuje a vynořuje v jakémsi odlivu a přílivu podle toho, jak jsou mu podávány utišující léky. A samozřejmě, nejhmatatelněji je to poznat ve vylíčení těch nejkrvavějších scén, na hony vzdálených tomu, co se odehraje ve filmové verzi. Znovu jen pro příklad zmíním scénu, v níž Annie na traktůrku - sekačce do slova a do písmene zmasakruje mladého policistu, který přišel pátrat po ztraceném spisovateli Sheldonovi, jenž měl tolik nerozumu, že na sebe upoutal jeho pozornost a tím jej vlastně nevědomky připravil o život. I tady se navíc přesně pozná, jaký je King mistr ve vylíčení okamžiku a rovněž ve vykreslení té nejčistší hrůzy, jakou si jen lze představit. Jen připomínám, že pokud se bavíme o nesrovnatelnosti obou ztvárnění příběhu, je na místě zdůraznit, že tomu tak není jenom proto, že by King byl právě jen a jen drsnějším a krvavějším. Naopak, to jsou pouze dvě ze základních igrediencí, z nichž je pak umíchán výsledný, ve všech směrech chutný a neokoukaný, koktejl čtení. To už jsem ale ostatně  nakousnul.                

Mám-li tedy být upřímným, nenapadá mě nic lepšího, než konstatovat, že King je King, a tím to všechno hasne. Protože sice můžeme připustit, že to je velmi strohá a chabá argumentace, nicméně právě v Kingově případě mám za to (a nejen „Misery“ mi budiž svědkem), že právě naopak přesně vystihuje autorovo výsadní postavení na poli temné literatury, které se dá přirovnat až k panovnickému trůnu. A to, prosím pěkně, v současné době zjevně neotřesitelnému a nedobytnému panovnickému trůnu.