Takováhle živá vystoupení prý skupina pořádá pro své věrné fanoušky pravidelně. Na jedno dorazil i početný zástup z „nejmenované“ hudební společnosti, slovo dalo slovo (špunt střídal špunt) a ráno byla kocovinou nasáklá smlouva podepsána ještě roztřesenýma rukama hlavních aktérů. Tolik „oficiální fáma“ ohledně vzniku "Živé evoluce". Kdo ale sledujete tvorbu QUEENSRŸCHE pozorně, víte, že už dávno není všechno v pořádku.
Podle slov zbylých členů uzurpátor (ale také tvůrce drtivé většiny materiálu a výborný kytarista) Chris DeGarmo odešel po rozporuplné desce "Hear In The Now Frontier", na které skupinu překvapivě nasměroval až někam k výsostným vodám grunge. Náhrada v podobě Kellyho Graye díru v sestavě jen nouzově zalátala, nic víc. Nepřítomnost skutečně silné skladatelské osobnosti pak obnažila v celé kráse poslední řadovka "Q2K". Nemastná, neslaná, zbytečná. Turné k ní podle toho také vypadalo, skupina se z velkých hal stěhovala do malých klubů, mnohdy nezaplněných. V takové situaci zbývají dvě cesty. Vydat best of, koncertní album, případně ohlásit rozpad. Letmý pohled do nadpisu a diskografie ukazuje zvolenou cestu…
Koncertní záznam byl údajně pořízen během dvou zastávek v domovském Seattlu, přičemž se vybíralo z nejpovedenějšího. Dvojdisk je rozdělen do čtyř suit, uceleně, v návaznosti podle řadových desek (viz. tracklist níže). První blok, tzv. písní stařešin, startuje "NM156" a překvapí místy hodně „divokým“ (čti falešným) zpěvem Geoffa Tatea, o němž se všeobecně ví, že i na živo podává bezchybné výkony. Na vrub to zřejmě nutno přičíst nerozezpívanosti, protože nic podobného se již po zbytek hrací doby neopakuje a Geoff dokazuje, proč je jedním z mála klasických výškařů na Zeměkouli, jejichž falzet netahá za uši. "Walk In The Shadows", "Roads To Madness" nebo třeba majestátní "London" potvrzují velkou chytlavost ranného období. "Sceaming In Digital" končí epochu největšího vzpomínání, když čas uzrál na předání štafety. Přichází s intrem "I Remember Now" a všichni mají jasno, musí následovat "Revolution Calling" a pochopitelně další šlehy z dodnes skupinou nepřekovaného megaopusu "Operation: Mindcrime". Stohy papíru už o něm byly popsány, na desce má zákonitě nejobsáhlejší zastoupení, tak snad jen zmínka o rozpůlení svižného trháku "Spreading The Disease", když prostředek vypláče "Requiem".
Převážně ve stínu "Empire" dýchá třetí Suita, která tak plynule načíná druhé CD. První dva záseky ("I Am I" a "Damaged") jsou sice až z následující "Zaslíbené Země", ovšem zbylé čtyři kousky vrací ručičky hodinek zpěv proti proudu času do područí "Říše". Co věc, to jasná sázka na hit. Bohužel, s posledním blokem padá kvalita celé nahrávky prudce k zemi. Pořád stejná skupina, stejný zvuk, ovšem najednou ztrácí na lehkosti. Šlechtic, který začal sedlačit, takový jsem měl pocit z posledních dvou regulérních desek, a mám ho i tady. Jestliže celý čas prolétali v devítkových dimenzích, střemhlavý pád k hlubině šestkové hodně zamrzí. Třeba to poznají sami a nadechnuti vyplavou opět nad hladinu. Přál bych to jim i sobě.
K čemu že je tedy koncertní album dobré? No, mně osobně donutilo znovu oprášit staré desky skupiny a konečně si na CD pořídit remasterovaný "Operation: Mindcrime" ve skvostné edici francouzské firmy Axe Killer, kde je připojeno i první EP "Queensrÿche". Vy máte svůj rozum, tak třeba také něco vymyslíte…