Od břehů finských jezer ke mně poslední dobou doléhají pouze protivné speed metalové fistule nebo něžné hlásky místních slečen z nejrůznějších bolestných spolků. Pravdou je, že občas potěší skřehotavé hrdlo krkavcovo, ale po řádném chlapáckém řevu, nehorázně podladěných kytarách a nasypané bicí artilerii jako by se země slehla. Naštěstí tu ale máme řecký label Black Lotus Records, který vytahuje na světlo denní zbrusu novou death metalovou formaci se sympatickým názvem SCENT OF FLESH.

Pětice smrtihlavů se zformovala ve městě Imatra teprve před dvěma lety (pozor, album bylo vydáno roku 2002, dnes už tedy SCENT OF FLESH existují čtyři roky a na svém kontě mají i druhý full-length záznam „Valor In Hatred“) a za tuto dobu se jim podařilo vyprodukovat celkem dva demo snímky, přičemž ten druhý – „Towards Eternal Lost“ – měl za příčinu získání vytoužené nahrávací smlouvy. Zatím posledním krůčkem pro kariérové spirále se stalo první album „Roaring Depths Of Insanity“, shodou okolností předmět dnešního rozboru.

Finové, ač nováčci, přistoupili ke své práci velice zodpovědně a v konečném výsledku se jim podařilo sestavit až překvapivě pikantní hostinu o deseti chodech. Na „Roaring Depths Of Insanity“ dochází k průniku švédské odnože death metalu sázejícího na jednoduchost a melodii se zaoceánským modelem brutálního kovu smrti, přičemž druhá jmenovaná složka je v převaze. Pestrost je zachována i na poli vokálním, kdy se k hrubozrnnému chropotu občas přidají blackově laděné backing vokály. Největší zbraní, kterou SCENT OF FLESH s úspěchem a často používají, je postupná gradace závěrů skladeb. Po bez problémů dotažených sólových výjezdech se začne na pozadí odvíjet jednoduchá melodická linka, poté se přidají bicí vytočené na slušné obrátky a nakonec se ohlásí zběsilý Ahoasův brutální growl jako poslední instance. Přesně takovým způsobem se drtící finská mašina rozjede v závěrech „Rotten, Shattered, Burned And Spoiled“, „Eternity In Torment“ a hlavně „Towards Eternal Lost“, při které mi běhá mráz po zádech i po opakovaných poslechových seancích.

SCENT OF FLESH dokázali zaujmout a překvapit zároveň. Zamlouvá se mi jejich přístup ke stylu jako takovému, jednak jsou věrni kořenům, ale rozhodně nezapomínají ani na svoje vlastní obohacující příspěvky do death metalové pokladnice. Produkce působí velice variabilně a nenásilně, kombinace technických prvků s melodickými zcela konzistentně. Pakliže bych chtěl mermomocí vytahovat nějaké nedostatky, povinnost mi velí zmínit jistou předvídatelnost vývoje skladeb, ale to zase jen v ojedinělých momentech. Přeci jen i SCENT OF FLESH jsou případ kapely, která nehodlá bořit zavedené stylové konvence a výrazně zasahovat do léty prověřených postupů.