Rozhodně nemohu říci, že by můj vztah k severským experimentátorům na promrzlých polích severské černé metalurgie byl stejně vřelý jako za časů „Olden Domain“. Časy nekritického obdivu a uctívání jsou dávno minulé a nahradilo je platonické zalíbení v podivuhodných stylových kříženinách, kterými se sebranka futuristických vikingů hlásila o slovo v letech minulých. Už mě ani nepřekvapuje, že po pár prvních posleších jsem začal sbírat ve slinných žlázách materiál na pořádný flusanec, kterým bych „Epic“ zprznil jako něco podřadného, nepovedeného, průměrného... Zbytek si doplňte sami. Stačilo ale pár poslechů, abych sám sebe řádně vyplísnil. Sestry i bratři v černé zbroji, s mozky upřenými vstříc tajemným obzorům, nová deska BORKNAGAR je, světe div se, opět velice dobrá...

O velkých posunech nemůže být ani zmínka. Taky komu by se pořád chtělo vymýšlet stále komplexnější a komplexnější žánrové bastardy, že? Společenství výtečných muzikantů kolem CMK (čti: centrální mozek kapely) Øysteina G. Bruna už prošlo dosti polohami, aby si vytipovali tu, která mu sedí nejvíc. Ano, ta poloha částečně stále zasahuje pozemky černého království, které zastupuje tepající artilérie Asgeira Mickelsona, Vintersorgův působivý skřehot a samozřejmě Øysteinova měňavá kytara, hlasící se svým místy zvukem hrdě do dob sněhových závějů, havraních sabatů a dalších severských kratochvil. Jenže kdo zná BORKNAGAR, dobře ví, jak rádi výletničí do dob minulých, jak rádi křísí staré, takřka art rockové harmonie a jako rádi opatřují svojí hudbu opulentními klávesovými plochami. Maestro Lars A. Nedland, jedna polovina SOLEFALD a opět výrazný Vintersorg (tentokrát ona melodická a čistá půle jeho duše) mají lví podíl na melodicky zřejmě nejpestřejším a nejpropracovanějším kotoučku BORKNAGAR. Black metalových zápřahů přeci jen ubývá a kapela více piluje svoje nezaměnitelné harmonické postupy (instrumentální i vokální), které doplňuje značným množstvím klávesových partů... Jedná se zřejmě o reakci na odchod druhého kytarista Jense Rylanda, jehož díl práce přebírají právě rejstříky páně Nedlanda. Výsledek je až překvapivě pestrý a chutný – řízné a mrazivé polohy severského black metalu se snoubí s mnohem kypícími a přívětivými zvuky kláves a na povrch tak znovu vyplouvá značný instrumentální i kompoziční talent všech zúčastněných (původně jsem nechtěl pochlebovat adresně, ale nedá mi to – instrumentálka ¨“The Weight Of The Wind“ patří k nejlepším kouskům v historii kapely...).

Trocha kritiky? Ba jo. Už to není taková síla jako kdysi. Trochu se to okoukává a oposlouchává. Ale pořád to má hromské koule a dar zaujmout. Rozpoutat stav duševního blaha. Nevím, kam ještě chtějí BORKNAGAR dojít, ale i kdyby se už do konce života nepohnuli nikam, jedno jim už nikdo neodpáře. Stvořili svůj vlastní styl. Kolik kapel se tímhle může pochlubit?