Předpověď na dnešní den: ráno oblačno až zataženo, odpoledne přibývání oblačnosti, dešťové srážky, k večeru krupobití, tornáda, v noci mráz, sněžení a nová doba ledová. Miluju stručné příběhy. Zrovna jsem vám jeden odvyprávěl. Přesněji řečeno, odvyprávěl jsem vám to nejlepší, co se v jednom z filmových příběhů nachází. Onen příběh nese název Den poté a natočil ho Roland Emmerich, mistr světa v lezení do amerického zadku. Ač sám Němec, stal se odborníkem na patetické US matlaniny, kterými v pravidelných intervalech oblažuje filmový svět. O jeho filmech platí: čím horší je režisér, tím větších je potřeba triků. A Den poté potřebuje opravdu obrovité triky… Dál si to přeberte sami.

O čem to celé je? O ničem je jediná správná odpověď. Je to přesně o tom, že sedíte v kině (ti méně upejpaví požírají praženou kukuřici či jiné pochutiny), valíte oči na plátno, kde se před vámi odehrává monumentální prezentace možností počítačové animace a stejně monumentální prezentace filmařské neschopnosti jednoho člověka. Den poté je klasický žánrový produkt – respektuje všechny důležité fáze katastrofického filmu. Úvodní náznak tragédie (efektní prasknutí ledovce s hlavním hrdinou na okraji)  je následován nutnou fází sýčkování, kdy hrdina vizionář (obvykle vědec s přetrhanými rodinnými pouty) přesvědčuje mocné tohoto světa, že se něco stane (a mocní se mu smějí). Tato fáze je v našem filmu naštěstí poměrně krátká a dokonale nevýrazná. Další stádium příběhu je zajímavější – náznaky katastrofy. Prudké zhoršení počasí, podivné chování všeho tvorstva, které k dorozumívání s přírodou nepotřebuje kompjútry. Sekvence krupobití, tornád, vzdušných turbulencí a dalších meteorologických potěch patří k nejlepšímu v Emmerichově snímku, má velmi slušnou atmosféru, tempo a předznamenává něco opravdu velkého. Tím velkým je fáze průser (kdy mocní už jen valí oči, zatímco osvícený vědec by se mohl smát, ale to on nedělá, protože je figura skrznaskrz kladná). I fáze průser vychází Emmerichovi řekněme na chvalitebnou – mocné demolice měst vyhlížejí opravdu líbivě a problémy dnešních počítačů s nápodobou reality odhalí jen voda. Kdyby film po fázi průser skončil, vůbec bych se nezlobil, protože je jasné, že to lepší již Emmerich předvedl a následovat bude jeho tradiční přehlídka klišé, patosu a neumětelství.

A taky že ano.Dokud jsou herci ve stínu triků, dokud se režisér může zabývat pouze vizuálnem a libovolně brnkat na efekty, je všechno v pořádku (nikoli naprostém, ale uspokojivém). Bohužel – druhou polovinu filmu tvoří „lidské drama“, kdy vševěd profesor Hall zachraňuje svého syna, který uvízl ve sněžných ruinách New Yorku. Venku je zima a blíží se zničující tornádo, které srazí teplotu na teploměrech do takových nížin, ze kterých, jak by řekl podučitel Václav Poustka, by ji hrdinové ani usilovným dýcháním nevyhnaly. Vše je ještě prolínáno „malými lidskými dramaty“, ale především nastavováno děsivými dialogy a sráženo nevýraznými hereckými výkony. S charaktery se nelze ztotožnit, protože nemají žádné nitro, pouze povrch, který demonstrují mizernými dialogy. Jediná skutečná postava na place – sympaťák profesor Rapson v rozšafném balení Iana Holma – umrzne v lepší polovině snímku a uvolní prostor chodícím papírovým panákům, na jaké je Roland Emmerich opravdový mistr. Má jich omezenou zásobu, ale vystačí. Je tu tedy syn, otec, kterého si syn váží, ale neumí mu to říci, krásná dívka, kterou syn miluje, ale která jakoby na oko dává přednost bohatému synovi jiného otce. Pak je tu také matka syna hlavního hrdiny, která pečuje o nádorem stižené dítě, i když jí jde o život, a pak jsou tu tuny dalších schémat a klišé, které scénáristé shrábli v jiných filmech a nasypali je do mlýnku jménem Den poté. Výsledkem je značně tuhá sekaná, snažící se o výstražný a ekologicky instruktážní podtext, který však ve výsledku působí mimoděk komicky, křečovitě a trapně. Typický Hollywood – snaha dát divákovi na cestu domů krom žaludku s popcornem i nějakou tu radu do života, a tak zakrýt smutný fakt, že dvě hodiny zíral na… krásně vyhlížející nic.

Řemeslně nebudu krom občas trochu okatých triků Dni poté nic zásadního vytýkat. Hudba je velice slušná, kamera žánrově standardní, střih zejména v první polovině dynamický. Ke scénáři jsem své řekl, je velkohubý, patetický, předvídatelný, přesto nemusel vyznít tak naivně, kdyby Roland Emmerich dokázal natočit svůj film s lehkostí a občasným humorným nadhledem. Jenže to on neumí. A tak, ačkoli není novinka z jeho dílny tak špatná jako Godzilla či Den nezávislosti, stále je dost stupidní na to, aby vyvolávala kouzlo nechtěného. Hollywoodský prefabrikát. Pokud se však po jeho shlédnutí lidstvo napraví, přestane ničit přírodu a pan režisér změní jméno z Emmerich na Americ, uznám svou kritickou chybu… Pravděpodobnost? Jedna ku miliardě… Nebo ku miliónu?