MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi se brzy zasadím o zákon, který bude některým kapelám ukládat povinnost vlastnit na své nástroje zbrojní pas. Jednou z prvních by byli američtí PAINT IT BLACK s jejich (vyjma příspěvků na několika kompilacích) debutní nahrávkou „CVA“. Bezmála 19 minut jim bohatě stačí k tomu, aby z vašeho příbytku dokázali udělat kůlničku na dříví. Hošánci se s tím, ehm jako to říct slušně, opravdu neserou a už vůbec je netrápí fakt, že byste si chtěli nachvilku vydechnout.
Základním kamenem hudby PAINT IT BLACK je punk ve své neučesané verzi. K tomu se nabalují hlavně hardcoreové motivy v podobě sekaných riffů a patřičně uřvaného vokálu. V některých momentech mi to připomene starší tvorbu MADBALL. Ono vůbec podobných kapel bude samozřejmě více, což prosím neberte jako moji výtku. Hudební náplni odpovídá i stopáž skladeb velmi zřídka překračující délku jedné minuty. Tyto jsou si ve své podstatě velmi podobné avšak dojem stereotypu a nudy nehrozí, neboť již zmíněná 19-ti minutová minutáž je velmi sympatická. „CVA“ tak díky tomu působí jako časovaná bomba, jejíž exploze je rychlá, krátká a hlavně účinná a jejíž stopy zůstávají ještě dlouho po ni. Nazvučení nahrávky jde ruku v ruce s hudbou a tady v podstatě není co kritizovat. Zvuch bicí a kytar náleží do kategorie zabijáckých. Co se týče nadupanosti muziky (a to je na této scéně zřejmě ten nejdůležitější ukazatel) budou PAINT IT BLACK hledat konkurenci jen u špiček svého žánru, mezi které bych si je, i přes své v této oblasti poměrně omezené znalosti, dovolil zařadit. Zkrátka, zvedá-li se vám při pomyšlení na našlapanou a energickou punk/HC smršť tep, jděte do toho!
Na závěr ještě jeden fakt po zasvěcené: Hlavním členem PAINT IT BLACK je kytarista Dan Yermin, který je znám z působení v HC kapelách KID DYNAMITE, LIFETIME anebo GOOD RIDDANCE. Tak a teď jste určitě v obraze!
Krátké, rychlé, zničující. Co víc si lze přát?
8 / 10
Dave Hause
- kytara
Colin McGinnis
- kytara
Dan Yemin
- basa
Andy Nelson
- vokály
David Wagennschutz
- bicí
1. Cannibal
2. Anesthesia
3. Womb Envy
4. Atticus Finch
5. Cva
6. Void
7. The Insider
8. Cutting Class
9. Head Hurts Hands On Fire
10. Bravo Another Beautiful 'Fuck You' Song
11. Watered Down
12. The Fine Art of Falling Apart
13. This Song Is Short Beacause It's Not Political
14. Less Deicide More Minor Threat...
15. Four Simple Steps To Total Life Satisfaction
16. Short Changed
17. Why Film The Carnage?
CVA (2003)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Jade Tree / Day After
Stopáž: 18:39
Produkce: PAINT IT BLACK
Studio: Atomic, Brooklyn (New York)
Kontakt: P.O.BOX 15123, Philadelphia, PA 19130 (USA)
-bez slovního hodnocení-
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!