Švédští MANEGARM se už od svých počátků, které spadají někam do roku 1996, hrdě hlásí k black metalové vlně vikingského heroismu, kterou v té nejčistší podobě vzedmuli ENSLAVED a SATYRICON. Pamětihodný debut „Nordstjärnans Tidsälder“ etabloval švédské vlky na scéně a udělal z nich jeden z nejvýraznějších mladých zjevů žánru, který je v poslední době válcován načinčaným a nažehleným pagan heavy metalem. Jenže MANEGARM svou cestu i cenu znají, a tak přestože se na jejich aktuální fošně letmé doteky těžkého kovu najdou, svým naturelem se stále jedná o klasický mrazivý severák, který z dáli přináší kořeněnou vůni medoviny a vrzání dřeva dávných drakarů.

Kvartet vsází na osvědčený a dnes už poměrně ojedinělý zvuk kytar, který nás vrací až do dob nádherných monumentů „Eld“ či „Nemesis Divina“, ale neopomene k svištivému a řádně promrzlému zvuku dodat i moderní hutnost a říz. Sound „Dödsfärd“ je pevným rohem, ve kterém kolotá energie, brutalita i atmosféra. Materiál znovu příliš nepřečuhuje půl hodiny a jakmile ho vyposlechnete, zjistíte proč. Ještě víc než před tím se jedná o divokou a dynamickou jízdu, která má přímý tah na branku a jakékoli natahování by ji jen a jen brzdilo. V rukopisu MANEGARM se black metalový sound mísí s přímostí thrash metalových riffů, s trochou heavy vyhráveček (je jich pouze pár a dojem nekazí, ale ani nezlepšují) a samozřejmě s nezaměnitelnou ozvou švédského folku. To, co na MANEGARM nejvíce oceňuji, je fakt, že uchovávají jakousi národní identitu, není to mezinárodní párakordová patlanina s „paganini“ feelingem, ale jsou to skutečné motivy ze švédské lidové tvořivosti. Hudba díky tomu získává velmi zvláštní melodický punc – jednoduchý, a přitom velice chytlavý a patřičně hutný. Dobrý dojem posiluje i variabilita vokálu, do které se vejdou čisté chóry, podroušené a ochraptělé nápěvky, havranní krakor a samozřejmě i trocha growlingu. Materiál uplývá v příjemně svižném tempu, nenudí, neslévá se v nerozeznatelný celek – čistě metalové vály střídají skočné halekačky s doprovodem houslí, sem tam se blýskne rytmika nějakou tou „rafinovanější“ mezihrou... A než se nadějete, už vám čtveřici vikingských pohrobků zpívá závěrečný tradicionál „Gillesvisan“ a do mocného řevu si řízně přiťukává na zdraví... nejspíš na své, ale určitě i na to vaše.

Ne, MANEGARM dozajista nejsou hudební géniové, kteřé by folk a metal křížili nově a neslyšeně. Ale kříží po svém a kříží po čertech dobře. “Dödsfärd“ má melodie, má atmosféru, má slušnou průraznost. Což je přesně to, co deska tohoto rázu potřebuje. Tak naplnit rohy medovinou, maso napíchnout na rožeň, oprášit dvoubřité sekery a všichni fanoušci viking metalu do pozoru. Tahle deska za to stojí.