OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Liv Kristine Espenaes Krull nakonec přeci jenom po mnoha letech opustila svůj rodný klan THEATRE OF TRAGEDY a spolu se svým manželem Alexandrem Krullem (ATROCITY) založili novou skupinu LEAVES´ EYES. S TOT strávila dlouhá léta, nazpívala řadu alb, z nichž některá jsou dnes již klasikou gothic metalové hudby („Velvet Darkness They Fear“, „A Rose For The Dead“). Role jejího tenoučkého hlásku byla zpočátku hlavně v kontrastu k Raymondově chrapláku, ale časem si vydobyla přednější pozici (hlavně na posledním „Assembly“). Mimo to nahrála i sólové pop rockové album „Deus Ex Machina“. Odchod od TOT ohlásila letos v zimě a skupina za ní dosud nenašla náhradu. Alexander Krull se svou partou ATROCITY slaví úspěch hlavně v Německu a touto dobou vydávají nové album „Atlantis“.
Manželé Krullovi (neplést s manželi Cruelovými – myšleno zřejmě registrované partnerství Neckář-Bauer – pozn. korektora) v LEAVES´ EYE servírují hudbu, která je někde na pomezí jejich dosavadních počinů. Skupina se na albu „Lovelorn“ soustřeďuje především na příjemné melodie a romantickou atmosféru. Jinými slovy jde o průměrný heavy rock s velmi sladkými aranžemi. Celé album je navíc komponováno tak, aby co nejvíce vyniknul andělský hlásek Liv K. Poslech „Lovelorn“ mě však donutil si znovu pustit něco od TOT, abych se přesvědčil, jestli je ta křehulka skutečně tak nevýrazná zpěvačka. Její hlásek nikdy nebyl nijak výjimečný, přesto například na posledním albu TOT podává velmi slušný výkon. Více se svým hlasem pracovala. V LEAVES´ EYES se po celou stopáž drží jedné (hodně vysoko položené) tóniny. Kdo slyšel „Deus Ex Machina“, bude mít dostatečnou představu. Hudba byla nejspíš psána na líbánkách, to by vysvětlovalo totální nevýraznost a unylost hudební složky. Jinak hudebníci například na posledním albu ATROCITY dokazují, že mají na víc. Zde se nesnaží nijak prosadit, natož vyniknout. Klávesista (pochopitelně Alexander) je pak hlavním cukrářem, který zazdí veškeré nadějné riffové pasáže. A čtyřicet minut sladké hudby postupně začíná unavovat.
Na „Lovelorn“ jsem četl dost chvály, ale nevěřte tomu (nebo nevěřte mně), není o co stát. Možná až se manželům trochu zklidní hormony a dítě povyroste, tak nahrají mnohem lepší album, zkušenosti na to mají.
Heavy rock sladký jako čerstvé jahody s melodiemi a vlezlostí pop music. Navíc má tak medové aranže, až z toho bolí zuby. Ani ne průměrný rock s nevýraznou hudbou a nevýrazným zpěvem.
4 / 10
Liv Kristine Espenaes Krull
- zpěv
Alexander Krull
- programování, zpěv
Torsten Bauer
- kytara
Mathias Röderer
- kytara
Chris Lukhaup
- basa
Martin Schmidt
- bicí
1. Norwegian Lovesong
2. Tale of the Sea Maid
3. Ocean's Way
4. Lovelorn
5. The Dream
6. Secret
7. For Amelie
8. Temptation
9. Into Your Light
10. Return to Life
Lovelorn (2004)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 41:54
Produkce: Alexander Krull
Studio: Mastersound Studio
Přeslazená a naprosto nevýrazná cukrová vata, kde za dobré považuji pouze Into Your Light a s přivřením oka The Dream a Temptation. Ostatní alba od nich neznám a nejsem si jist, zda na základě poslechu tohoto chci...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.