Již jsem skoro ztratil naději, že by mě na dnešní přesycené speed/power/heavy metalové scéně nějaké nové album dokázalo zaujmout déle, než se dostanu za půlku stopáže.  A přeci, světe div se, stalo se tak. Tou světlou výjimkou je mladá finská skupina ALTARIA, která se dala do kupy teprve v roce 2000, kdy se ke dvou zakládajícím členům (Pukkila a Smedjebacka) přidal červenovlasý kytarista Jani Liimatainen (SONATA ARCTICA). Liimatainen je zprvu bral jen jako bokovku, ale později se jim upsal. Oproti předchozímu, ve své domovině značně úspěšnému, albu „Invitation“ na „Divinity“ je změna na postu zpěváka. Mikrofonu se tentokrát ujal veterán Taage Laiho (je asi o patnáct let starší než zbytek kapely, čímž však nechci říci že je starý – abych neurazil některé redakční kolegy) .

Nejlepší na celé věci je, že ALTARIA se pouze veze v již projetých kolejích a čerpá z minulosti jako z bezedné studny. To ovšem (alespoň v mých očích) jejich hudbu neshazuje, neboť jejich inspirace nepřekračuje hranice slušnosti. Chvílemi připomínají své slavnější krajany, nicméně se vyvarovali klasického schématu: rychle předrmolit sloky a refrén napumpovat k prasknutí majestátnými sbory a podbízivými melodiemi. Jejich písně jsou melodické od začátku do konce a dalo by se mluvit o značné podobnosti s AT VANCE. Dalším velmi příjemným prvkem je, že zpěvák Taage se drží svého normálního mužského hlasu (tzn. ani nepiští, ani nezvrací). Nicméně studnice jejich inspirace leží ještě o desetiletí zpět. Ve více jak polovině skladeb uslyšíme pump rock osmdesátých let á la EUROPE. Jsou to takoví „Prisoners In Paradise“ v modernějším kabátě s ostřejšími kytarami a méně vlezlými klávesami.

Jelikož již v jistých žánrech není moc co vylepšovat, dá se přesto vytvořit kvalitní materiál. A tím je v tomto případě podařené metalové album plné chytlavých melodií v typicky skandinávském střihu. „Divinity“ má jiskru a přes všechno v minulém odstavci řečené má vlastní tvář. Z hudby těchto Finů je cítit dostatek energie a sebevědomí a celé album si udržuje značnou úroveň. O kvalitní nazvučení se jim postarali staří známí zvukaři (jako pro většinu finských kapel) ve známém Finnvox. Příznivci žánru by si tento kousek neměli nechat ujít.