OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je tomu už dlouhých pět let, co jsme měli tu čest s přelomovým dílkem Detroidské progresivně metalové kapely TILES. Nebyl jsem jistě sám kdo by čekal, že se TILES po vydání tak výborného alba, jakým bylo „Presence of Mind“ a následným turné v roli předskokanů DREAM THEATER, zařadí do suity progresivních kapel, chrlících jedno album za druhým. A když ne alba, tak alespoň boční projekty. Ne, chyba lávky. Kapela zcela neprogresivně usnula na dlouhých pět let. Procitá až nyní s novinkou „Window Dressing“.
A nezůstalo jen u jednoho nesplněného očekávání. Zpěvnost a hitovost některých písní na „Presence of Mind“ přímo volala po stylizaci do melodického progu, jaký produkují například THRESHOLD. Přímá vazba i některé společné styčné body s DREAM THEATER by zase dávaly tušit více instrumentální zaměření, které se TILES nabízelo. Ne, nic z toho. Kapela zvolila úplně jinou cestu a po drahné době přišla na trh s deskou, která zní doslova antiprogresivně. Zároveň je však paradoxně skoro ze všech stylových soukmenovců nejprogresivnější. TILES nekontaminují své skladby přehnanými instrumentální orgiemi, tak jako DREAM THEATER, ani nevyužívají oslnivé bombastiky jako SYMPHONY X. Přestože mají chytlavé melodie stejně jako THRESHOLD, skladby na nich nestaví. Oni zkrátka jen skládají a hrají progresivní písničky. Používají k tomu hlavně bicí, basu, kytaru, zpěv. Pravda jsou tu i občasnými dotyky kláves, houslí, bez pražcové basy, hammondek, saxíku (jestli jsem dobře slyšel) i spousty jiných nezbytností. Ty však celkový dojem z alba spíš jen dotváří a skladby na nich nestojí. A když stojí, tak už opravdu jenom na nich (viz. skladba „Unicornicopia“). Netradiční záležitostí je i enormně tvrdý zvuk, který by spíš než vznosné výlety do oblak uměleckého metalu mohl zatěžkávat stone rockové harmonie takových DOWN, nebo CROWBAR.
Album otvírá titulní „Window Dressing“, která vás nemilosrdně uvrhne přímo do náruče mnou zmiňované antiprogresivní progresivity. Skladba si žije vlastním životem plyne si jak se jí zachce a je jen na posluchači, jestli se v jejím víru neutopí. Každopádně to není záležitost na jeden poslech a ani těch 18 minut její stopáže vám to zrovna také moc neulehčí. Další skladby se nesou už v přístupnějším a víc písničkovitějším duchu, místy dokonce i v ohrhovačkových intencích jak to ukazuje „Paintings“. Na druhou stranu jsou tu i čistě instrumentální kousky typu „Unicornicopia“, „Stop Gap“, nebo „A02“, na nichž si cením faktu, že neslouží kapele jako plochy pro exhibicionistické frajeřinky, ale jako hudební výrazivo zcela rovnocenné ostatním skladbám. Naopak. Kapela ke každé z nich přistupuje z úplně jiné strany. Z jaké? To se už nechte překvapit.
„Window Dressing“ je zkrátka album, jakých je na scéně pomálu. TILES si na něm dělají doslova co chtějí. Dělají to s nadhledem a bez toho, že by se nechali nějak zvlášť svazovat očekáváním fanoušků, nebo tradicemi běžnými pro hudební škatulku, ve které se pohybují. TILES jsou sví a dělají věci po svém, což je nejdůležitější předpoklad proto, abyste byli v progresivním ranku skutečně „true“.
Pod umělecky vypadajícím obalem se opravdu skrývá umění. TILES možná nehrají nic neobjeveného, ale to co objeveno bylo hrají naprosto objevným způsobem. "Window Dressing" je skvělá deska, jakých se na hudební scéně mnoho nerodí. Fanoušci netriviálních forem rocku a metalu tleskají. A já s nimi.
9 / 10
Paul Rarick
- Zpěv
Chris Herin
- Kytary, Klávesy
Jeff Whittle
- Basa, Kytary
Pat DeLeon
- Bicí, Perkuse
1. Window Dressing
2. Remember To Forget
3. All She Knows
4. Capture The Flag
5. Tear Water Tea
6. Stop Gap
7. Unicornicopia
8. Paintings
9. A02
10. Slippers In The Snow
11. Spindrift
Off The Floor (2012)
Fly Paper (2008)
Window Dressing (2004)
Presence In Europe 1999 (1999)
Presents Of Mind (1999)
Fence The Clear (1997)
Tiles (1994)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Inside Out Music
Stopáž: 67:36
Produkce: Terry Brown
Studio: White Room Studio
TILES se na dlouhých pět let odmlčeli, ovšem po hudební stránce se toho od posledního zářezu "Presents Of Mind" zase tak moc nezměnilo. Stále se pohybujeme v klasických mantinelech progresivního rocku s občasným metalovým úkrokem. Příjemně se to celé poslouchá, ovšem žádnou revoluci nečekejte. Je pravda, že nahrávka neunavuje přílišnou sólovou onanií. Je pravda, že ubylo citací známějších jmen (i když třeba ti zmiňovaní DREAM THEATER nebo FATES WARNING pořád tak nějak číhají v pozadí). Je pravda, že nejsilnější v kramflecích se TILES cítí zahaleni do akustik a smyčců - to jim jde a právě ve skladbách jako "Tear Water Tea" je jejich největší síla. Na druhou stranu s progovými riffy už to žádná velká sláva není - což potvrdí převážná část úvodního songu. Za naprosto zbytečný pak považuji rockec "Paintings". Dobrá deska, leč rozhodně ne směrodatná a už vůbec ne srovnatelná s pohrobky "psychotiků" DEAD SOUL TRIBE.
Plácnout hned na úvod 17-ti minutovou skladbu, už značí o slušném seběvedomí. Jenomže, když se během těch 17-ti minut nic zásadního, anebo alespoň trošku zajímavého neděje, není něco v pořádku. Když se vám to nakonec podaří přebdít bez usnutí, čeká na vás poměrně příjemná směs kytarové dravosti, artrockových “sedmdesátek“ s mírným a snesitelným závanem rockové progrese. Časem zmizí i nuda a místo ní se dostaví příjemné poklepávání nohou do rytmu.
Bohužel však během poslechu máte stále čím dál silnější pocit, že jste tohle všechno už někde slyšeli a to nejednou a mnohokráte i v lepším provedení. Neznamená to však, že nemáme co dělat s nadprůměrným hudebním materiálem. Nepochybuji, že příznivců si kromě kolegy Louži najde dost. Možná bych mezi nimi byl já, nebýt té hromady vaty kolem ...
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.