Po loňské osvědčené pivní anabázi nebylo důvodu měnit vítězný model a tak bychom tu mohli opět mít reportáž psanou na pivním chlazení. Ovšem nebylo by to ono a protože na jubilejní desátý ročník českobrodského maratónu zavítalo v roli platícího (ne)obyčejného diváka i mladické nadšení kolegy RIPa, nebylo nic jednoduššího, než předat mu slovo a spokojit se pouze s rolí dobře ukrytého, jako vždy bezezbytku cynického, glosátora. Tady jsou naše společné dojmy:

Po všemožném zapřísahání organizátoři ani letos neslevili a hrát se začínalo už v pátek odpoledne. Pravda, žádný KABÁT, to pouze ručička času přeskočila jeden ročník a v plné parádě se nám tu opět skví „Večírek pro nedočkavé“. Vpodstatě skoro kopíruje nedávno proběhnuvší „Ouvalskej bigbeat“, ale přítomné pětistovce hudbychtivců to rozhodně nevadí. Na nedostatek práce si nemůžeme stěžovat, takže na zahřátí shlédneme pouze polovinu setu skupiny DEN, která se prezentovala neurážlivým bigbeatem se slušným zpěvákem a hajdy zpět za pípy.

Přípravy

Milý deníčku …
Myšlenka, že na RFP přeci jen pojedu, se objevila asi dva dny před zahájením festivalu, když si mi kamarád postěžoval, že jedou zatím jen ve dvou, a tak to nebude úplně ono. Přeci jen, nedá se svítit, “3 tvoří společnost“. Na akreditace bylo již pozdě, takže jsem v rodné Plzni oběhl všechny předprodeje. V žádném již lístky samozřejmě neměli a tak přišla nutnost, zakoupit vše na místě za poměrně slušnou pálku 740,- Kč. Inu, co se dá dělat. Den předem jsme se všichni tři sešli v jedné z našich oblíbených knajp a já zjistil, že krom lístku pro moji osobu chybí další zásadní věci. Nejzásadnější byl asi stan, takže v pátek po desáté večerní jsme zahájili drtivý telefonický attack na veškeré kamarádstvo, až jsme si vyprosili jedno „iglů“ a jedno „áčko“. Pro tři osoby a bagáž tak akorát. Čas odjezdu byl stanoven na sobotu „někdy kolem jedné“ a já byl se svým nápadem jet již před dvanáctou důsledně přehlasován.

Cesta

Plánovaný vlak, který odjížděl ve 12.42 z plzeňského hlavního nádraží, jsme samozřejmě nestihli. Další spoj jel něco po druhé, což mi do mozku vehnalo myšlenku, zda se mi na RFP vůbec chce, když přijdu o půlku prvního dne. Dlouhé přemýšlení nad touto zásadní otázkou zapříčinilo, že jsem na nádraží nakonec dorazil těsně před odjezdem vlaku na Prahu. Oba kluci (tedy Pavel a NiHi) už tam byli a s nimi i nějaký árijský týpek, který se snažil živě konverzovat v Němčině. Zakoupeny byly lístky a po zajímavé anabázi na nádraží Praha-Libeň a přestupu plavmo z již rozjíždějícího se vlaku nás dav odnesl k brodskému supermarketu (supermarketu? o tom nic nevím, asi je míněn místní FLUS) a já koupil a otevřel první třičtvrtělitrovku liguére, která téměř padla už cestou do stanového městečka. Po cestě, na které nás vítaly tóny právě končících VIBRATORS na stadiónové scéně, NiHik objevil človíčka prodávajícího lístky pod cenou, takže jsem se vyhnul i hrozivé frontě nešťastníků čekajících na pokladnu. Při stavění stanů na svazích třešňového sadu k nám doléhala ANNA K. se svým bandem.

Den první

Před vchodem byl samozřejmě neodmyslitelný mrak „sockoidních“ existencí, v drtivé většině z hnutí punk, které neměly na vstup. Jedna taková ode mě vyzískala téměř prázdnou láhev liguére, kterou začala nadšeně dožužlávat. Uvnitř areálu již panoval čilý ruch a my stáli před zásadním rozhodnutím „kam nejdřív“. Na výběr byli čtyři scény - centrální, stadion, talentová a klubová. Nakonec jsme ústavní většinou schválili IVANa HLASe, který v tu dobu právě začínal na klubové. Dostali jsme se až do první řady, kde nás po chvíli objala pohodová nenucená produkce tohoto sympatického vlasáče. S chutí jsem si s ním zanotoval „Malagelo“ i několik dalších fláků. Na skupině RŮŽOVÝ BREJLE, která Ivana doprovázela, mě zaujal hlavně violoncellista, který hrál na velmi zajímavý „hand-made“ nástroj. Ještě než set skončil, odtáhli mě kamarádi na MEKYHO ŽBIRKU, který exceloval na centrální scéně. Stihl jsem ještě kouknout na stadion, kde před pódiem hejno patnáctek prožívalo svůj první utajený orgasmus při setu skupiny KRYŠTOF. Ačkoliv jejich frontmana ani hudbu nikterak nemusím, nutno uznat, že Richard Krajčo si to na scéně opravdu „dával“ moc pěkně. Nepůsobil nikterak křečovitě, živě komunikoval s publikem a člověk mu to i věřil. Ale jak už jsem řekl, KRYŠTOF nemusím, čili rychle zpět na vedlejší scénu, kde právě finišoval MEKY  a svým slovenským charismatem zaléval značně početný dav. Po něm nastoupila další odlehčená bandička MIG21, která v ten den vymyslela a představila jméno chystaného CD. Zazněly samozřejmě neznámější písničky jako například „Malotraktor“.

MIGy jsem si sice rád poslechl na živo, ale mé krevní skupině jsou opravdu vzdáleni, takže jsem se přemístil na stadion, kde měli začínat pro mě zatím neznámí HOOVERPHONIC. Ty považuji za objev prvního dne. Kdyby mému uchu sousloví „alternativní pop“ neznělo tak blbě, nebál bych se je specifikovat právě tak. Citlivá kytarově hudba někde na pomezí PORTISHEAD, GARBAGE a CARDIGANS mě na živo mile překvapila. Sice jsem v jejich setu našel dva tři kousky, které se mi příliš nelíbily (například skladba s „vypůjčenými“ částmi od BEASTIE BOYS), ostatní jsem však zhltal i s navijákem. Po tomto milém pohlazení mé kroky míří na centrální scénu, kde po chvilce vybuchl temperamentní granát zvoucí se FUN-DA-MENTAL. Ještě před tím jsem sice odběhl juknout na talenty, kde hrála slupina LUS3, vyhnal mě však přebasovaný a přepálený zvuk, který byl typický pro tuto scénu i v následujících dnech. FUN-DA-MENTAL měli velmi efektní nástup. Hudba, ve které se snoubí rap, banghra, techno a „regé“ rozpohybovala celou masu lidí.
Na podiu nejvíce poutal pozornost skákající bubeník, který do obrovského nástroje, který mu visel na krku, řezal z obou stran, co to dalo. Indické a pákistánské vlivy se v jejich produkci nedají zastřít, některé skladby byly stavěny hlavně na nich. Stylově barevný set - zazněla jedna instrumentální skladbička na bicí, pak víceméně folklórní kousky, dále záležitosti mající velmi blízko k hip-hopu. Jediné, co mi trochu nesedlo, bylo politické kázání, pálení amerických vlajek na podiu atd. Ke konci jsem si stačil odběhnout na klubovou scénu, kde právě probíhali LUCA BRASI, které jsem již déle neslyšel, neb jsem byl zvědav, zdali se kluci trochu pochlapili. A nepochlapili. Hrají stále stejně nudný póza-neo-metal-HC, jako když jsem je viděl naposledy. NiHik a Pavel stepovali na stadiónové scéně, kde měli noc zakončit MONKEY BUSINESS. Ti ale stále nenastupovali a roj míhajících se techniků se zděšenými výrazy v obličejích příliš optimisticky také nepůsobil. Pískající a nespokojený dav přišel uklidnit dokonce sám Pavel Anděl (část jejich vystoupení měla být odvysílána v „Noci s Andělem“). Po opravdu značné době skupina naklusala ve fotbalových trikotech, krom zpěváka Matthewa Rupperta, který byl oděn do zářivého buzi-oblečku ala disko 70-léta a zpěvačky Tonyi v dresu rozhodčího. Inu bylo fajn vidět je na živo, ale dlouho jsem nevydržel.

Lákala mě klubová scéna, kam jsem po chvíli také zašel, abych viděl právě končící POST IT následované stále populárnější skupinou STATUS PRAESENTS. Abych pravdu řekl, ani jedna mě příliš nevzala. Vše jako by z oka vypadlo kapele LUCA BRASI, jak hudebně tak lacině působícím „machropózováním“. Snad jen POST IT nepůsobili až tak křečovitě. Konec, tedy hlavně vystoupení LETŮ MIMO, jsem prokecal s mými průvodci, kteří se vraceli nadšení z MONKEY  BUSINESS. Na úplný závěr ještě vyblbnout do techno stanu a pak už jen večerní porci těstovin a hurá na kutě.

Den druhý

Po tom, co jsme se zhruba v jedenáct vykulili ze stanů a najedli, byl ten správný čas na návštěvu města, doplnění zásob a zkusit i některou ze zdejších hospůdek. Tento triviální cíl se zvrhl v noční můru (je vidět že kolega RIP byl v Brodě poprvé, protože stejná situace se opakuje rok co rok - a pít Zlatopramen? - ale fuj...). Zdejší supermarket praskal ve švech a nejinak na tom byla i místní pohostinská zařízení. Nakonec jsme nalezli jednu odlehlejší restauraci, která neležela kolem hlavních průtahů a okusili pivo zvané „Zlatopramen“. Abych udržel míru vulgarismů na přijatelné hranici nebudu komentovat jeho kvality. Poté jsme cestou do areálu objevili zahradu, na níž si jeden zdejší domorodec otevřel malou domácí zahradní restauraci, takže do areálu jsme dorazili až na kapelu GAIA MESIAH. Energický set dívčích RAGE AGAINST THE MACHINE pěkně cloumal s lidmi pod stadionem. Po nich jsem bezcílně obíhal scény, kde na první dohrávali CLOU a na druhé začínali polští HEY.

Na centrální začala houstnout atmosféra - dalšími na programu byli podle mnohých největší hvězdy večera, a to jihoamericko-latinské bratrstvo ILL NIŇO. Tvrdý melodický numetal s etnickými vlivy řádně zatopil v kotli pod podiem. Snědá odredovaná banda ranařů z New Jersey s dvěma bubeníky byla ale pro mě po hudební stránce trochu zklamáním. Zdvojená rytmika nebyla téměř znát a první skladby provázel velmi nepovedený a utlumený zvuk. Na podiové prezentaci by se hledaly mouchy jen ztěží. Nucené hecování publika sice příliš rád nemám, avšak ILL NIŇO k němu přistupovali s profesionální grácií, takže když zpěvák Cristian Machado chtěl vidět „hands in the air“ málokterá ruka zůstala dole. Protlačil jsem se zhruba do třetí řady, kde to opravdu vřelo, a musím říct, že v tak divokém kotli jsem už dlouho nebyl. Po tomto zlatém hřebu večera měli LIFE OF AGONY dosti svízelnou pozici. Smečka obklopující Keitha Caputa byla o poznání měkčí a utahanější. Nicméně i LIFE OF AGONY, kteří povstali na Brooklynské HC scéně, si pod podiem své příznivce našli. Mně jejich set trochu připomněl poněkud těžkopádnější GODSMACK s méně Hetfieldovským vokálním projevem.

Jestliže ILL NIŇO předvedli všechno z učebnic napsaných dejme tomu LINKIN PARK a jim podobných a LIFE OF AGONY zase působili jako ospalá karikatura bigbeatovek z tancovačkových sálů, ti vyskákaní a nevyřádění se už jistě těšili na „klasiku“ skokanů z DIVOKÝHO BILLA. Hysterie Superstar se nevyhnula ani RFP, takže účast vítězky Anety Langerové si nechal ujít jen málokdo. O to větší však bylo zklamání. Velká reklamní kampaň sice přitáhla k jejich vystoupení maximální pozornost diváctva, když ale Aneta zazpívala pouze píseň „Malování“ a to ještě navíc unisono s celou kapelou, utopená pod chlapeckými hlasy, nemohlo to dopadnout jinak než mohutným exodem k druhému pódiu, protože tam už se chystal PRAŽSKÝ VÝBĚR v nejslavnější sestavě - tedy Kocáb, Pavlíček, Čok a Kryšpín. A zatímco kolega RIP odešel k projekci finále Eura 2004, my ostatní si mohli zopáknout všechny základní pecky. Pravda, zvuk za mnoho nestál a divně se přeléval, ale všechny ty skladby jsou tak notoricky známé, že to fanouškům rozhodně nemohlo vadit. Jeden z jasných vrcholů festivalu. To následující TŘI SESTRY už jsem dlouho neslyšel takhle z formy. Zřejmě byl na vině alkohol, ale Fanánek skutečně nemohl zpívat, „ulíval“ vokální linky jak jen to šlo, i když v porovnání s „mutujícím“ Sahulou, to byla ještě paráda. Navíc Sahula dostal prostor pro čtyři „své“ skladby, čímž šlo celé vystoupení totálně do kopru a bavit se mohli snad jen ti nejzkalenější. Pravda, že jich tam už tou dobou bylo požehnaně. Bohužel mi služba nedovolila víc, než jen kratičkou návštěvu ČECHOMORu činícího se o pár set metrů vedle. Alespoň tedy můj megaoblíbený „Včelín“ a zase zpátky na trápení „Sester výčepu“. A ještě jedna malá perlička: Anetu Langerovou ihned po jejím vystoupení odvezla čtyřkolka směrem k našemu stánku. Jaké však bylo překvapení jedné dívčiny z naší směny, když na ni nezamčenou narazila v jedné TOI budce. Bohužel panika proběhla na obou stranách, takže jsme se ani nedozvěděli, zda se Aneta holí...

Den třetí

Po ránu jsem zjistil, že po včerejším výstupu LIFE OF AGONY NiHi vyžahnul veškeré zásoby vína, má několikahodinové okno a nádavkem mu někdo zcizil (nebo někde zapomněl) mobilní telefon.To se také ukázalo jako důvod nočního povyku, neboť si z mého mobilu chtěl ten svůj zablokovat. Tímto bych chtěl apelovat na lid: kdo v neděli, či v pondělí našel stříbrnou Nokii, které nefunguje klávesnice, ohlašte to, prosím, na můj email... Po snídani jsme se vypravili zahnat kocovinu ranním pivem v den předtím objevené domácí zahradní restauraci, po čemž se Pavel a NiHi šli naobědvat do města a já pelášil do areálu, abych aspoň v jednou stihl počátek produkce a tam na centrální scéně již vyhrával svěží punk-rock zvoucí se APPLE JUICE. Na stadionu jsem zastihl poněkud umírněnější LENKU NOVOU & Company, po které měla dorazit skupina PEHA, které však onemocněla zpěvačka, takže program pokračoval slovenskými TORNADO LUE. V tu dobu jsem však již mířil na talentovou scénu, kde vyhrávala DUKLA VOZOVNA. Energický punk rock s akordeonovým dvojzápřahem mě upoutal hlavně zpěvem. Že se v punku na nějakou tu faleš nehledí, je asi všem jasné, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Zpěvy tahaly za ušiska více jak nejpřísnější úča nezdárného prvňáčka. Jinak šlo ale o příjemné zpestření, na klucích z DUKLY bylo vidět, že je hraní baví a ze setu prýštila sympatická energie. Na hlavní scéně se mezitím rozehráli ANYWAY, kteří se snažili prořídlé obecenstvo oslovit oldschool hardcorem.

Před klubovou to naopak vřelo. Již od počátku tu jel punkový rytmus a organizátoři by s klidem v srdci mohli skupiny jako MODEL 77, TOTÁLNÍ NASAZENÍ, NVÚ, nebo E!E přesunout na některou z hlavních scén. Ve stanech bylo značně nedýchatelno a před nimi byl neustále srocen dav lidí, kteří se již nevešli dovnitř. Mé kroky v tu chvíli zamířily k městečku zábavy, kde se hrál hlavně fotbálek (jak stolní tak kopaná v nafukovacím hřišti) a dále se soutěžilo. Moderátor tam právě hecoval jednoho mladíka k tomu, aby si stáhnul trenky. Cenu vyšrouboval na dvě trička, 5 piv a nějaké to CD. Za skandování davu mladíka přeci jen zlomil a ten spustil svůj jediný oděv ke kolenům. Vzápětí byl obsypán kamarády, kteří se mu postarali o tekutou část výhry. Na můj vkus značně punkový začátek jsem zašel rozptýlit na talentovou scénu, kde hráli BETHRAYER. Z „nu“ skupin na festivalu se mi líbili asi úplně nejvíc. Set byl prožitý, uvolněný, člověk málokdy zahlédl nějakou křečovitou pózu. Jak jsem již předeslal, BETHRAYER hrají moderně pojatý metal. Kytarové spřežení složené ze dvou sedmistrunek doplňovala nijak složitá, ale vkusná rytmika a vcelku kvalitní zpěv. Jedinou závadou byl přebasovaný a přepálený zvuk, ostatně jako vždy na této scéně. Po BETHRAYER nastoupila mladičká punk’n’rollová sympatická čtveřice NEŽ FALEŠ. Ti s punkovou flegmatičností vyřešili jednopísničkový výpadek kytary (prostě se hrálo bez ní) a se stejnou bezstarostností odehráli celé vystoupení. Ještě než dohráli, oběhnul jsem celý areál, ale žádná z produkcí mě neoslovila tak, abych tam zůstal, a tak zase zpátky na talentovou, kde již hřmí ŠPATNĚ UČESANÁ. Lehký rock se zpívajícím basákem, alt saxofonem a zpěvačkou, která působila dojmem, že je spíše do počtu, tu byl příjemným odpočinkem po punk rockové jízdě. Skupina vybavená image-tvornými pestrobarevnými parukami v sobě vzdušně mísila pop rock a folk díky saxofonu s bluesovou příchutí.

To už jsem byl ale povolán zbytkem kolektivu, který se vracel z oběda na stadion, na začátek GANG ALA BASTA. Moderně pojatý funky rockový živel s vydatnými syntetickými podklady a zpěvačkou zaujal hlavně postavou klávesisty, který za svým nástrojem náležitě pařil a stihnul si i odskočit s mikrofonem mimo svůj stolec. A to byla poslední skupina, kterou jsem ten den viděl. Čas se nachýlil a počasí se začalo kabonit. Tak jsme sbalili stany, já zamáčkl slzu pro projekt MARADONA JAZZ, na který jsem byl hodně zvědav, a vypravili jsme se směrem na nádraží…

A to je vše přátelé. Mohli bychom samozřejmě ještě zmínit skvělý ONE SEASON BAND, jenže ten hrál snad navlas stejné vystoupení (i scénou a časem) jako vloni, nebo třeba finské lidovkáře VÄRTTINÁ, které ale nakonec nikdo z nás neslyšel, takže raději ukončeme letošní ROCK FOR PEOPLE bez slzy v oku, neboť příští rok nás čeká určitě jedenáctý ročník. Zda se opět obejdeme bez drahých hvězd nebo pořadatelé zkusí něco ulovit, to už přinese rok s pětkou na konci. Čekejme tedy v pokoji...

RIP
Darkmoor

Za poskytnutí fotografií děkujeme serverům www.xichty.cz a www.techno.cz