SNOVÉ DIVADLO nám servíruje další živý chod progresivního metalu, ovšem exkluzivní třícédéčková záležitost neměla vůbec lehký porod. Z všeobecně známých, i na našich stránkách několikráte komentovaných, důvodů byl původně plánovaný start edice odložen na neurčito a srdcový obrázek uprostřed hořícího New Yorku nahrazen kartónovou dodělávkou zplichtěnou zřejmě na poslední chvíli. Nu což, správný terorista si zřejmě umí vybrat (nebo že by mu vadil typický župan či kulich Mikea Portnoye?). Obal, neobal - obsah konzervy naštěstí zůstal maniakůvzdorný (i když těch hudebních najdete nepočítaně) a dostává tak šanci prosvištět našimi sluchovody. Vyjděmež svému osudu vstříc.

DISK 1: Dav bouří, přichází "Regrese". Hlasové odpočítávání překryje španělka a pan LaBrie nám sděluje důležitý úvod. „Hello Victoria, so glad to see you, my friend“. Znalí fanoušci, třeba účastníci vymodleného koncertu ve Zlíně v loňském roce, vědí, že skupina přehrávala kompletně celou suitu "Metropolis pt. II : Scenes From A Memory" z devětadevadesátého roku. Vědí také, jaké instrumentální peklo umí i živě rozpoutat. Osobně nejvíce ulítávám na písni "Home", kde jsou snad nejkrásněji použité orientální motivy vůbec a sóle v "Dance Of Eternity", když kytarový prstolam plynule přechází v klavírní boogie kvapík. Zajímavě zní i duel sedmistrunky Johna Petrucciho s feelinovým kouzlením hostující divy Theresy Thomasson. Jak známo, zpěvák James LaBrie má sklony občas „ulítávat“ ve vysokých polohách, ovšem doličný koncert (vše proběhlo 30.srpna 2000) ho zjevně zastihl ve výborné formě. Roztomilé zakokrhání v "Beyond This Life" je pak přesně tou výjimkou potvrzující pravidlo. Samozřejmě netuším, kolik se toho do(pře)dělávalo ve studiu. Příliš mnoho ale jistě ne, takoví borci nemají potřeby běžných příštipkářů.

DISK 2: Protože je o DIVADLE známá nemoc sólové roztahovačnosti, muselo vyvrcholení celého majstrštyku o jedné hypnóze a minulých životech počkat až na druhé CD. "One Last Time", "The Spirit Carries On" (kde do děje opět vstupuje Theresa Thomasson, podpořená tentokráte gospelovým chórem), ale především závěrečná superšleha "Finally Free", subjektivně zřejmě nejlepší věc celých "Scén". Pak už dostává hlavní slovo minulost. "Metropolis pt.I" společně se skvělou baladou "Another Day", kde saxofoní Jay Beckenstein, zastupují přelomovou placku "Images And Words", "The Mirror" zřejmě nejtvrdší "Awake", "Just Let Me Breath" nejkontroverznější "Falling Into Infinity", "Acid Rain" se s dovolením vypůjčila od projektu LIQUID TENSION EXPERIMENT, "Caught In A New Millenium" je medley a celou dvojku uzavírá klavírně-klávesová exhibice Jordana Rudesse. Jasný klíč k pochopení, proč tenhle dlouhovlasý „Jirka Grossman“ v devadesátdevátém nahradil v řadách „Snílků“ sice výborného, leč nepříliš výrazného Dereka Sheriniana.

DISK 3: „Zahrajeme všechny dlouhé skladby“ - mohlo by znít motto celého kompletu. Trojku disk tak symbolicky načíná troj-kompozice "A Mind Beside Itself". Instrumentálka Erotomania (ten název mi byl vždycky móc sympatický) přechází plynule ve "Voices", ty pak do "The Silent Man" (celé z desky "Awake"). "Learning To Live" vrací kormidlo do devadesátého druhého a potěší skvělou reagge vložkou po hlavním motivu. Velké finále na závěr? Ano, monstrózní pětadvacetiminutovku "A Change Of Seasons" původně nezkousla stopáž "Slov", takže si uzurpovala vlastní nosič. Tedy gradace jak má být, když naprostý nadhled demonstrují divadelníci spoustou fórků v sólových pasážích (Petrucciho začlenění hlavního motivu z kresleného seriálu Simpsonovi je bomba!).

CD-rom stopa obsahuje obrázky k písni "Another Day", klávesové sólo mistra Rudesse (každému klávesákovi musí huba zkamenět úžasem - škoda jen nápisu D.T. stínící mu občas ruce) + trailer co se mi nepovedl spustit. Zkrátka taková malá přípravka na DVD verzi, která bude jistě ještě větší pošušňáníčko.

Na rozdíl od nedávno recenzovaných QUEENSRYCHE mají DREAM THEATER natolik vyrovnanou diskografii, že si mohou dovolit klidně vypustit i stěžejní flákotu (megahit "Pull Me Under" například) a nic vážného se neděje, bez problému ji nahradí jiná, neméně kvalitní. Pokud klapnou prognózy a následující fošna stihne skutečně vyjít už v lednu či únoru příštího roku, bude to skvělé. Takovouhle fazónu je třeba náležitě využít!