Bestie V Sametu by mohly nést podtitulek: „… aneb, jak se Jack ze svých chyb poučil“, nebo: „Agatha píše pro WARHAMMER“, případně „Sociální studie renezanční společnosti na příkladu smyšleného města“. Přičemž ten poslední návrh by na poslední knihu (poslední u nás vydanou) autora seděl nejlépe. Připomeňme však trochu knihy předchozí. První kniha z pera Jacka Yeovila nesla název „Drachenfels“ – podle temného necromancera, se kterým hrdinové knihy bojovali. Hlavní postavou zde byl divadelní režizér a herec Detlef Sierck a smyslná úpírka Genevieve a celá kniha se točila okolo divadelní inscenace poražení zlého čaroděje. Bohužel však byl děj a vyvrcholení celého díla značně předvídatelný a autor tak zatratil jinak své poutavé a trochu netradiční zpracování příběhu. Do své druhé knihy, „Genevieve Nemrtvá“, začlenil tři samostatné příběhy, které spojovala pouze postava hlavní hrdinky. Postavu navždy-šestnáctileté slečny, která byla před třemi staletími proměněna v nemrtvou, si autor sám oblíbil a díky úpírským příběhům o ní a dalších „pijácích krve“ (kdo četl „Vlčí jezdce“, si jistě vzpomene na postavu sedmileté „dívenky“). Nicméně hlavní postavou „Bestie v Sametu“ Genevieve není. Hlavní aktéři se tentokrát rekrutují ze všech společenských třít, aby tak mohl autor postihnout „skoro všechny“.

Záměrem autora je tentokrát skutečně co nejlépe vylíčit život a mezilidské vztahy obyvatel Altdorfu (hlavního města císařství), než jen pouze sledovat dějovou linii, která se tak stává jen posuvným faktorem. A začíná se pěkně „odspoda“. Úvodní „prolog“ sleduje vysloužilou děvku, jak hledá alespoň toho nejhoršího chlíváka, aby si i ona na trochu chlastu vydělala. Působivý úvod, jak vtáhnout čtenáře do příběhu z největšího města Říše. O ději samotném se příliš zmiňovat nebudu. Tajemství brutálních vražd prostitutek samozřejmě odhaleno bude, ovšem tentokrát se autor nedopustil oné fatální chyby z knihy „Drachenfels“ a až do posledních stránek je vše pěkně zamotané. Všechny lidičky, kteří četli ostatní knihy od Games Workshopu (alespoň ty u nás vydané – skláním poděkování vydavatelství Polaris), však potěší něco jiného. Kniha je doslova prošpikována odkazy na všechny předchozí knihy autora, i knihy ostatních litarátů. Sic úpírka a její milenec Detlef zde nehrají takřka žádnou roli, přesto se s nimi na pár stránek potkáme. Stejně tak se zde objeví rebelský básník princ Kloszowski. Nechybí hraběnka Emmanuelle („plemenice“ ze „Zabíječe Skavenů“) a její bratr vikomt Leos von Liebewitz, nejlepší duelant císařství, který bez lítosti hájí čest své promiskuitní sestry. I mladý dědic trůnu Luitpold je zde a spousta dalších více či méně známých šlechticů. Objevují se zde narážky na hrdinské písně o Konradovi od barda Feringa a nesmí chybět ani zmínka o velké bitvě s Chaosem na hradbách města Praag.

Autoři fantasy románů, kteří píší pro již vymyšlený svět, to mají v mnoha ohledech lehčí, na druhou stranu si zase nemohou dělat co chtějí. V případě Jacka Yeovila se i podivuji, proč zůstal ve světě WARHAMMERu a nepustil se rovnou do historického románu. Ostatně „starý“ WARHAMMER je paralelou pozdně renezanční Evropy. Jeho realistický (až naturalistický) pohled na středověkou společnost dává knize další rozměr. Lidé tu jsou se všemi ctnostmi i slabostmi, bez ohledu na to, jaký je jejich původ. Je až úsměvné, že síly Chaosu se v této knize ani moc snažit nemusí a lidé se do sebe pustí i tak. Nebudu zapírat, že zde sluhové temných bohů svou roli sehrají, ale tu by zde sehrála i jakákoliv jiná „šedá eminence“. Po dvou nepříliš záživných knihách tentokrát Jacku Yeovilovi tleskám. Atmosféra knihy postupně houstne jak altdorfská mlha až do samotného vyvrcholení, kdy význam prvotní zápletky skoro zaniká. Ale nechci nic prozrazovat. Tentokrát mohu s klidým srdcem knihu doporučit i lidem, kteří v Říši nejsou doma. Sice se nebudou na každé třetí stránce pousmívat „toho znám!“, přesto je čeká zábavné čtení.