OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
“Tak nám SEPULTURA vstala z mrtvých!”, pravil jsem si po několikerém poslechu nadepsaného záseku jihoamerické thrashové legendy. Mnozí ji už už pohřbívali (včetně mne), ovšem, jak se ukázalo, byl to poněkud unáhlený závěr. Ale na druhou stranu není divu, že jsme nad Brazilci málem zlomili hůl. Jejich první album v postmaxovské éře „Against“ bylo jaksi nevýrazné, křečovité, nedotažené po všech stránkách, hoši jakoby nemohli najít sebe sama a nevěděli jak dál. Zdálo se, že Maxův odchod způsobil kapele citelnější ránu, než si bylo zbylé trio ochotno připustit.
Buďme rádi, že veškeré pochybnosti podobného charakteru byly po vydání „Nation“ rozptýleny. Během těch téměř tří let, které uplynuly od vydání „Against“, bylo dost času na přemýšlení, sehrávání se v nové sestavě a na skládání, což se na novém albu bezezbytku projevilo. Tohle je potřeba zdůraznit hlavně s ohledem na výkon zpěváka Derricka Greena, který mohl nový materiál (na rozdíl od „Against“) ovlivňovat od samého počátku komponování. Derrick podává za mikrofonem skutečně suverénní, vyzrálý a sebevědomý výkon vrcholící ve skladbě „Water“, v níž nám dokonce předvede, že nejen řevem je člověk živ.
“Nation“ je koncepčním albem, na němž se SEPULTURA pokusila o vytvoření vize svého utopického světa obývaného jedním národem (Sepulnation) - národem fanoušků, přátel, rodinných příslušníků bojujícího za své ideály jedinou a mocnou zbraní – svou hudbou.
Muzika samotná je na „Nation“ zahalena do lehoučkého a nadýchaného hardcoreového závoje, o což se výrazně přičinil na producentském postu hardcoreový harcovník Steve Evetts – slyšte ani ne minutové vypalovačky „Revolt“ a „Human Cause“. Na albu si užijeme pestré škály výrazových prostředků – od zmíněných HC kousků, přes drsně řezané a Derrickem odeřvané fláky jako „One Man Army“ a „Reject“, střednětempé houpavě rytmické na první poslech chytlavé pohodovky „Vox Populi“, „Border Wars“ či „Who Must Die“ až k instrumentálně zaměřeným kompozicím „Water“ a „Valtio“.
K pestrosti celého alba přispěla taky celá řada hostů jako Jello Biafra, jehož medový hlásek nás okouzlí v jedenáctce „Politricks“, nebo cellisti z APOCALYPTICY, které rozhodně nemůžeme přeslechnout v zavíračce „Valtio“. Co se zvuku týče, musím s potěšením konstatovat, že oproti velmi nevýraznému soundu „Against“, je na tom „Nation“ minimálně o třídu lépe. Zaslechneme tu plno rootovských pralesních barev a rytmů (zejména Paolova zahuhlaná basa nám „Roots“ připomene velmi silně) a občas si vzpomeneme také na „Chaos A.D.“ Přece jen hodit za hlavu celou minulost kapely dost dobře nejde a je to tak v pořádku.
Aby bylo jasno, SEPULTURA dala vale nekompromisnímu thrashingu, jak jsme ji znali za éry Velkého Maxe zhruba do vydání „Chaos A.D.“ a vydala se cestou poněkud klikatější a experimentálnější. Při pozorném poslechu zaslechneme za kytarovými hradbami bezpočet vkusně a s mírou zakomponovaných zvukových efektů a zajímavě použitých perkusí, které hudbu neuvěřitelně obohacují a ozvlášťňují. Řekl bych, že se na „Nation“ docela výrazně projevují prvky “numetalu” – HC odér, sekané riffy, špetka (opravdu malinká) syntezátorových efektů či zařvaný zpěvák. Tohle také může být příčinou rozporuplných reakcí na „Nation“ a důvodem, proč se nemálo ortodoxních thrasherů k SEPULTUŘE otočilo zády. Jenže je tu jedna podstatná skutečnost. Narozdíl od děsně nasraných adolescentů s kulichy na kotrbách, jimž ještě stéká mléko po jejich sotva ochmýřených bradičkách a kteří před okamžikem švihli se svým skateboardem do kouta a vrhli se na hudbu zvanou “numetal”, tvoří SEPULTURU trio (nepočítám-li stále ještě nováčka Derricka) zkušených, více než patnácti lety muzicírování zocelených a vyhraných muzikantů, kteří právě chytili druhý dech. A na „Nation“ je to setsakramentsky poznat!
8 / 10
Paolo Pinto Jr.
- basa
Igor Cavalera
- bicí
Andreas Kisser
- kytara
Derrick Green
- vokály
1. Sepulnation
2. Revolt
3. Border Wars
4. One Man Army
5. Vox Populi
6. The Ways of Faith
7. Uma Cura
8. Who Must Die
9. Saga
10. Tribe To A Nation
11. Politricks
12. Human Cause
13. Reject
14. Water
15. Valtio
Quadra (2020)
Machine Messiah (2017)
The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart (2013)
Kairos (2011)
A-Lex (2009)
Dante XXI (2006)
Roorback (2003)
Under A Pale Grey Sky (live) (2002)
Nation (2001)
Against (1998)
Roots (1996)
Chaos A.D. (1993)
Arise (1991)
Beneath The Remains (1989)
Schizophrenia (1987)
Morbid Visions (1986)
Bestial Devastation (1985)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Roadrunner
Stopáž: 51:38
Produkce: Steve Evetts
Bez Maxe to neni ono, ale vylozenej propadak to taky neni. Holt si nejspis budeme muset zvyknout
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.