Typickým příkladem kapely, jejíž úspěch nezávisí ani tak na muzice, jako spíše na všech ostatních okolnostech, jsou američtí SLIPKNOT. Předchozí deska „Iowa“ (2001) sbírala prodejní vavříny a kladné recenze po celém světě. Ve svém výsledku přinesla poměrně tuctový, nabouchaný brutální metal, jenže masivní reklama a stylizace do hororových masek dodala této skupině auru výjimečnosti a prodejní výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Minimálně napodobit tento úspěch už však nebude tak jednoduché, což si kapela zřejmě uvědomovala a s novou nahrávku si dala řádně načas.

Už první tóny úvodní „Prelude 3.0“ naznačují výrazné změny v hudebním výrazivu SLIPKNOT. Pomalá, uvolněná a slušně vygradovaná skladba spíše rockového vyznění, slibuje mnohé. Hned v následující „The Blister Exists“ jsou to už však staří známí SLIPKNOT s jejich přímočarou agresivitou. Oproti minulosti však značně ubylo „sypaných“ pasáží a kapela tentokráte více než s death metalem koketuje s hardcore vlivy. Jak již bylo řečeno, rozjezd alba je velmi slibný a postupně je ke slyšení několik opravdu velmi dobrých skladeb, z nichž čtvrtá „Duality“ už úspěšně bojuje i v hitparádách (v době psaní této recenze vedla například žebříček na Stanici Óčko). Pominu-li fakt, že SLIPKNOT takříkajíc hudebně berou, kde se dá, musím uznat, že vlivy méně úspěšnějších, zato však kvalitnějších kapel dokáží umě vkomponovat a výsledek nemusí být nakonec až tak špatný.

Bohužel se však postupem času začínají naplno projevovat nedostatky takovéhoto postupu. Další a další písně se slévají v jednolitý stereotypní celek a desku tak sráží do hlubokého bahna průměru. „Vol. 3“ trpí typickým neduhem kapel vydávajících svá alba u major labelů. Jelikož bylo čekání na novinku tak dlouhé, muselo se na ni vecpat co nejvíce skladeb (v našem případě 14). Nic proti, ale pokud kvantita nejde ruku v ruce s kvalitou, konečný produkt nelze hodnotit jako dobrý. Taktéž jsem nepochopil, proč sestavu SLIPKNOT tvoří 9 členů (z toho 2 perkusionisté), resp. co tam tolik lidí dělá, protože z nahrávky mám pocit, že tohle by bez potíží zahrála i klasická 4-členná sestava. Jedinou výtku nelze mít ke zvuku a produkci, ale to se u podobných nahrávek předpokládá už automaticky, navíc jméno producenta Ricka Rubina je už samo o sobě zárukou kvality.

Komu tedy „Vol. 3“ doporučit? Těžko říct. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, že si najde, resp. v této chvíli už jistě našlo, dostatek fanoušků a nic na tom nezmění ani moje výtky. Hledáte-li však něco víc, než jen album s většinou průměrnými skladbami, místy prvoplánovou hudební agresí a důrazem kladeným na image a propagaci, asi se budete muset poohlédnout někde jinde.