Před dvěma lety mi tahle moravská družina připravila příjemný šok svým demo kotoučkem „Nobility“. V recenzi, která se tu kdesi povaluje, jsem sdostatek vychválil a vykreslil přednosti hudby samé, tak mi snad nebudete mít za zlé, když budu sám sebe vykrádat. Nafackuju si za to svépomocí. Neboť máme rok 2004 a Lesní skokánci se vracejí s další hudební přesnídávkou, která má za úkol dostat jejich hudbu k mlsným chřtánům posluchačů a ještě rozmazlenějším držtičkám hudebních labelů.

Nuže, pojďme zvesela vykrádat. Ve své strhující a hloubkové analýze „Nobility“, došelť jsem k těmto závěrům: hudba FORREST JUMP vzniká tím, že smísíme /cituji se/ „a) HC energii b) metalovou modernu (slovo nu-metal nechci používat, dnes už zní takřka pejorativně, což? – ó jak jsem byl tehdy vtipný! – pozn. Marigold 2004) c) doom rockovou expresivitu a melodičnost.“ Zmíněné veličiny použijeme pro charakteristiku nového subjektu. Nuže: více a), méně b) a c). Výsledek? Větší sevřenost a šlapavost materiálu na kladném pólu, poněkud menší pestrost na straně záporů. Přičemž body se znamínkem plus ve výsledku výrazně převažují bod se znamínkem mínus.

Pět písní a něco přes sedmnáct minut je totiž ideální míra pro nabízenou hudební produkci. Pět songů, které do sebe velice chytře zapadají (jakoby byly psány v kontinuální melodické lince, která se sice proměňuje, ale vždy dvě sousední skladby spojuje... zkrátka řetězový efekt). Absolutorium si zaslouží přínos vokalisty Pepy Michálka, který zapracoval na anglické výslovnosti a kvalitě celého hlasového aparátu. Bezchybně střídá hlubší melodické polohy, vyšší a proklatě rychlé deklamování (zajídá se mi použít slovo rapování) a pak extrémnější odrůdy blízké HCčkářskému řevu a klasickému growlingu. Cit pro kloubení různorodých vokálních linek (a díky tomu střídaní nálad) zdobí FORRESTy ještě více než na předchozím nosiči. Příjemnou oporou je pro materiál syrový a průrazný zvuk, z něhož bych vypíchl opět hodně ostrou a výraznou basu Vlasti Kose, které po dodává „Aforrestation“ slušný drive. 

Co se samotných skladeb týče, jejich sevřenost a vyrovnaná kvalita je chválihodná. „Aforrestation“ vám nabije ciferník divokou x-coreovou energií (kupříkladu skočná divočina „Red Wishes“), pohladí vás emotivním refrénem (asi nejmetalověji znějící „Kill My Memories“), připomene příslušnost k moravské oblasti nezaměnitelným melodickým feelingem (takřka každá skladba nese v sobě prvky toho, co se škatulkuje jako moravský doom rock). Překvápek bylo na „Nobility“ přeci jen více, na novince mě zejména zaujala poslední věc „My Private race“, ze které jsou hodně slyšet FAITH NO MORE – upozaděná „sborová“ plocha kláves a Pepův vokál po pattonovsku táhle deklamující „The Winer Is“... vážně moc dobré.

Proč dávám o půl bodík méně? Trochu mi chybí moment překvapení. Těžko to však kapele vyčítat. V případě regulérní desky se malinko obávám splývání materiálu. Zamítá se – spekulace! Jinak musím opět opakovat – FORREST JUMP stojí za slyšení... A vzhledem k tomu, že venku prší, mohu se stejně jako před dvěma roky věnovat rochnění v bahně podzimu. Jen pevně doufám, že až se vynořím, bude na světě regulérní CD. K tomu vám, chlapci, dopomáhej pán bůh!