OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trojice Nornů schovaná hluboko pod kořeny mocného jasanu Yggdrasilu, středobodu to vikingského mytologického světa, snad ani nemohla uplést kapele THY PRIMORDIAL ze svých vláken méně příznivý osud. Ač švédové mají na svém kontě už rovnou pětici zajímavých alb (pro poslední dvě navíc platí přívlastek „silně nadprůměrných“), stále zaujímají nelichotivou pozici na samé periferii zájmu metalové veřejnosti. Jednu s posledních šancí jak zlomit nepřízeň osudu nabízí zbrusu nová kolekce s misantropickou etiketou "Pestilence Upon Mankind".
Aktuální album začíná přesně tam, kde skončilo minulé veledílo „The Crowning Carnage“ (2002) a zdařile tak navazuje na ty nejlepší tradice pure extrémního metalu ze staré školy. Kapele je někdy vytýkán snadno zaměnitelný, zcela typický švédský sound (nahrávali ve studiích Abyss i ve Skogsbergově Sunlightu) a místy jsou dokonce obviňováni z epigonství nebo nedostatku originality ve své tvorbě. Dle mého mínění se jedná o holý nesmysl, neb to byli právě THY PRIMORDIAL, kteří pomáhali tento zvuk spoludefinovat a navíc sami stáli u zrodu druhé vlny onoho výjimečného subžánru, kterým black/death bezesporu je. Pokud se alespoň průměrně orientujete ve zmíněné škatulce, dobře víte, že není black/death jako black/death. THY PRIMORDIAL representují jeho vichřičnou blackovější větev, kam patří třeba rozkládající se koráb NAGLFAR (poslední dvě alba), zapomenutí Thorsinovi heretici NOCTES, nebo mrazivý kult BLOT MINE. Tyto fakta uvádím nejen pro lepší orientaci, ale také proto, že tvorba naší warpaintem zkrášlené pětice je často mylně přirovnávána k DARK FUNERAL nebo jiným brutálně blackovým kolosům.
V řadách kapely se udála jedna velmi výrazná změna a to na postu frontmana, když odešel výjimečný vokalista Isidor a na jeho místo nastoupil Nicke Holstenson (ex NOMICON). Nový předák se hned na první pokus předvedl ve vynikajícím světle, jeho projev působí suverénním dojmem, jako by do drtícího soukolí THY PRIMORDIAL patřil už od samého počátku. Stylově, jak už je u skandinávských kapel tohoto ražení zvykem, se žádné převratné kotrmelce očekávat nedají. Celé je to pouze a jen o permanentním zdokonalování instrumentálních schopností, vůli dosahovat stále lepšího zvuku, snaze stávat se invenčnějšími po skladatelské stránce... a nikoli o falešném převlékání stylového kabátce, které daleko více než snahu o to „jít s dobou“, značí bezradnost ve vlastním hudebním směrování. „Pestilence Upon Mankind“ v chytlavosti melodických linek (pouze čistá kytarová práce, žádné umělé substituty v podání černobílých klapek) ještě předčí zmiňovaného předchůdce „The Crowning Carnage“. Rychlostně je nový materiál zhruba srovnatelný, čili pokud interesantní švédy alespoň trochu znáte, dobře víte, že bijec Morth nechodí pro řádně ničivou sypačku vůbec daleko.
THY PRIMORDIAL opět odvedli vynikající řemeslnou práci, na které neshledávám žádných nedostatků. Zůstávají stále stejně nekompromisní, stále stojí na úplném okraji scény a především stále zachovávají věrnost čistému melodickému black/death metalu v jeho krystalické formě. Jsou již jedněmi z posledních, kteří se drží své vize, jako se pověstný čert drží svého kopyta. Za „Pestilence Upon Mankind“ i za jejich sympatický konzervativní postoj jim dávám rovných sedmnáct polovic bodu.
THY PRIMORDIAL opět odvedli vynikající řemeslnou práci, na které neshledávám žádných nedostatků. Zůstávají stále stejně nekompromisní, stále stojí na úplném okraji scény a především stále zachovávají věrnost čistému melodickému black/death metalu v jeho krystalické formě.
8,5 / 10
Nicke Holstenson
- zpěv
Mikael Andersson
- kytara
N. Nilsson
- kytara
Jonas Albrektsson
- baskytara
Morth
- bicí
1. Pestilence Upon Mankind
2. Glorious Day
3. Genocide Angel
4. Crowned With Lamentable Creed
5. Death Is Mercy
6. Deprived Of Everlasting Bliss
7. Soul Affliction
8. Branded
9. Grinding Black Madness
10. Revel In Misanthropy
Pestilence Upon Mankind (2004)
The Crowning Carnage (2002)
The Heresy Of An Age Of Reason (2000)
At The World Of Untrodden Wonder (1999)
Under Iskall Trollmåne (1998)
Where Only The Seasons Mark The Paths Of Time (1997)
De Mörka Makters Alla (demo) (1995)
Datum vydání: Pondělí, 22. března 2004
Vydavatel: Blackend Records
Produkce: Tommy Tägtgren
Studio: Abyss
Kontakt: Thy Primordial, c/o M. Andersson, Birgittagatan 1A, 595 33 Mjolby, Sweden
Bicí jsou sice na můj vkus příliš vytaženy, jinak nemám výtek.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.