OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tom, co THE SWITCH natočili album „Beautiful“, sbírají vavřín za vavřínem. Jsou jedni ze dvou finalistů prestižní vyhledávací soutěže JIM BEAM MUSIC, vítězové soutěže „Broumovská kytara“. Jejich videoklip (jeden z mála profesionálně točených HC-klipů v Česku) se nejednou prohnal nejen Nocí s Andělem. Pojďme tedy jejich nový materiál podrobněji prozkoumat.
THE SWITCH spolu hrají již od roku 1996, je tedy zřejmé, že nejde o čistě účelovými prášky vyhnanou rychlokvašku, ale o skupinu, která se ke všemu dostala vlastním úsilím, krok po kroku. Již od založení do světa téměř každý rok chrlí dema a promonahrávky. Stylově bychom kapelu mohli orazit vágní nálepkou nu-metal, do své produkce však navíc vlévají hardcorovou agresivitu, temně emorockovou mlhu i funkymetalovou pryskyřici. Poměrně odvážné mi v tomto ranku přijde kombinovat české a anglické texty (anglické jsou na albu pouze tři) a ve většině působí Džejovi (dvorní textař skupiny) básničky jako lehce surrealistické pocitové skládačky ze života. Žádné pevné příběhové linie nebo pokusy o řešení čehokoliv. Skupina staví na tvrdě rockových pilířích, které se snaží překlenovat tu silně melodickými motivy, onde emocionální stratosférou či agresivnějšími a uřvanějšími vlnami.
Mnoho materiálu je odrecitováno, odrapováno nebo odhekáno a v tom spatřuji i jednu z největších slabin THE SWITCH. Právě ony „emo“ pasáže na mne působí tak, že jim ne vždy zcela věřím (a často jsou i díky barvě hlasu uším nelibé), a tak se často stává, že poctivě odeřvané části jsou nabity emocemi několikanásobně víc. S melodickým čistým zpěvem to také není nikterak slavné, několikrát jsou přes melodické linky nataženy ještě méně čisté zpěvy a nedal bych moc za to, že je to právě proto, aby se částečně zakrylo chybějící, co zpěvák Štěpán nemá v hrdle. Na druhou stranu chápu, že album nazpívané pouze jednou polohou hlasu, by asi v tomto případě začalo brzy nudit. Co si zaslouží poklonu je zvuk vokálních linek, který je opravdu vymazlený, počínaje u různých hallů, ech a šepotů a u rozhlasově znějících inter a vložených intermezz konče. Kytarová hradba se neskládá z žádných pražcových dostihů, jde o příjemné melodické motivy, mnohem lépe však vyznívá baskytara, která skrývá mnohem více invence. Stejně tak bicí jsou výtečně zvládnuté, možná bych uvítal více citu, neboť občas budí dojem určité strojovosti.
Album začíná deftonovsky atmosférickou peckou „Beautiful“, kterou jsem si asi nejrychleji oblíbil, možná proto, že budí dojem „povědomosti“. Další skladbou která mě zaujala, je šestka „Hlava Zero“, zpočátku hlavně zefektovanou basovou linkou, jež ji přivádí do přímočařejší melodicky-vykřičené hardcorové písničky budící dojem nejtvrdší skladby na albu „Beautiful“. Z ostatních skladeb povětšinou každá disponuje silnou melodickou linkou a všechny jsou vzácně vyrovnané co se chytlavosti týče, žádný výrazněji slabší kus nenaleznete. Na druhou stranu tu ale nenaleznete ani skladbu, která by měla svůj hitový potenciál zřetelněji větší než ostatní.
THE SWITCH mám možnost sledovat již poměrně dlouhou dobu, skupina si stále drží svůj standard, živá vystoupení vždy dokáží s publikem řádně zacvičit a málokdy jdete na koncert, který je po jakékoliv stránce „slabší“, nežli ty ostatní. Co bych trochu vytknu je, že od konce milénia není na skladbách vidět nějaká zřetelná změna, jak v písničkách samotných, tak v jejich stylu. Rozhodně bych se chtěl ještě zmínit o zvuku, za který by se nemusela stydět leckterá velkoformátová hvězda v oblasti kytarové hudby. THE SWITCH natočili zvukově silné CD, které se snaží o emocionální nadupanost. Se mnou však po téhle stránce příliš nezacloumalo, což ovšem nic nemění na faktu, že si své fanoušky jistojistě najde. Pokud má být skupina alternativou ve „špičce“ nu-metalu u nás, kde v dnešní době trůní pochybné spolky typu COCOTTE MINUTE (finalisté minulého ročníku JIM BEAM MUSIC) nebo DOLORES CLAN, pak si jsem jist, že THE SWITCH mají na to, posunout úroveň tohoto vrcholku o něco výš.
Čeští hard emo-crossoveroví písničkáři, deroucí se na špici nu-metalové scény u nás.
6,5 / 10
Štěpán Šatoplet
- zpěv
Pavel Sovička
- basa
Tomáš Hejlík
- bicí
Michal Novák
- kytara, zpěv
1. Beautiful
2. Love(ina)
3. Solaris
4. Donor
5. Black Rose
6. Hlava Zero
7. Akvárko
8. Puzzle
9. Otep
10. Hon na mě
Svit (2006)
Beautiful (2004)
Mutual Assured Destruction (2002)
Slast (2001)
Funky Hardcore (2000)
H.I.P. (1999)
Sector No.5 (1998)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.