Jedním z logických důsledků toho, že se ta která literární postava stane celosvětově známou a oblíbenou málem až někam k nepříčetnosti, je i to, že smrt jejího stvořitele (tedy spisovatele) ještě nemusí automaticky znamenat smrt oné postavy. Ostatně, náš starý známý mýtický hrdina Conan by o tom mohl vyprávět. Celou tu smečku pronásledovatelů jedinečného literárního stylu R. E. Howarda ovšem obecně nemůžeme házet do jednoho pytle, protože kromě kvalitativního měřítka je zde ještě jeden úhel pohledu, mající podstatný dopad na výsledek. Česky řečeno, důležité také je, zda samozvaný Howardův nástupce tvoří čistě na základě vlastních myšlenkových pochodů, nebo zda si pomůže některou nedokončenou Howardovou myšlenkou. Protože, co si budeme vykládat, originál je originál. A když už nemůže být originálně dokončen, ať je alespoň originálně načnut, ve výsledku se to musí nepochybně projevit. Navíc většinou (a zaplaťpánbůh za to) i v onom kvalitativním rozměru. A jelikož se celá Howardova bohatá pozůstalost velmi detailně skrznaskrz  prozkoumávala, a jelikož u toho byl většinou i L. Sprague de Camp, neúnavný badatel a zároveň člověk se zřejmým spisovatelským talentem, naladěným právě na „howardovské“ temno a magično, můžeme se čas od času dočkat relativně nových barbarových příběhů (tedy alespoň pro českého čtenáře), beze strachu z nějaké slátaniny. Jako v případě „Kletby monolitu“, mimo jiné i čerstvého přírůstku do knižní řady „Poutník“ pod č. 68 a mimochodem i s nově nakreslenou mapkou vymyšleného Howardova světa, která se ovšem moc nepovedla a kromě drobných nedostatků se může pochlubit rovněž tím, že vůbec neukazuje „Stygii“ (jako jedno z dějově nejdůležitějších království) a „Eiglophiánské hory“ překřtila na „Ciglophiánské“.

Devět povídek, tvořících kostru celé knihy, představuje vesměs díla, která u nás dosud nevyšla knižně (celkem je takových povídek 14, přičemž zbývajících pět by mělo vyjít snad ještě v tomto roce o Vánocích ve sborníku „Conan a plamenný nůž“) a v případě „Zámku hrůzy“ a „Rypáku v temnotách“ dokonce vůbec ne v češtině. Povídky jsou v souladu se známou snahou zadokumentovat a popsat dopodrobna celý Conanův život (snad aby čtenáři – fanoušci neměli pocit, že jim uniklo něco podstatného) seřazeny chronologicky tak, že nejdříve se shledáváme s mladičkým Conanem („Věc v kryptě“ – znalcům filmového zpracování „Barbara Conana“ zde dozajista neunikne nápadná podobnost se scénou, v níž si Conan po úniku smečce honících psů (zde vlků) v šedivé jeskyni opatří od zchátralé seschlé mrtvoly meč) a postupně s ním stárneme, až k zmíněnému „Rypáku v temnotách“, kde již dospělý Conan má za sebou osudové soužití s pirátkou Bélit a po letech na moři se zase brouzdá po souši. Pro dobrou orientaci nalezneme před každou povídkou stručný komentář (zřejmě od překladatele Jana Kantůrka, který má na svědomí i velmi pěknou předmluvu), jenž nám osvětlí, do jakého období Conanova života je ten který příběh situován a jaké literární dílo mu předchází. Podíl samotných autorů na sepsání jednotlivých povídek je pokaždé různý a nelze jej zcela přesně stanovit, jasný je snad jen u „Údolí ztracených žen“, která je kompletně připsána Howardovi (již dříve u nás vyšla v sešitovém sborníku „Barbar Conan a jiné povídky“ z r. 1994, nemýlím-li se). Já sám osobně bych ovšem především vsázel na jméno, které je v záhlaví zmíněno jako první. 

Ale k povídkám samotným. Jak jsem již výše naznačil, pokud bych si měl sestavit nějakou svou osobní stupnici nejšikovnějších autorů příběhů o Conanovi, byl by na druhém místě hned za Howardem právě L. Sprague de Camp a jeho zdatní pomocníci Lin Carter a Björn Nyberg. Jejich vyprávění dokáže být téměř stejně tak poutavé, napínavé a místy i téměř hororově laděné, jako bylo vyprávění Howardovo, což už vlastně samo o sobě pro ně může být vynikajícím vysvědčením. Conan se tedy znovu a znovu ocitá na neznámých tajemných místech, jimž noční temnota na přívětivosti nepřidá (tady zaujme zejména mistrně vylíčená atmosféra osamocené pevnosti naprosto neznámého stavebního stylu v široširé pustině Kushských stepí – „Zámek hrůzy“), meč neustále po ruce, bystrý a svižně uvažující, s potřebnou špetkou barbarské cti a svědomí. Do cesty se mu stavějí další a další dobrodružství, někdy se zápletkou prostší (obligátní je zejména výprava za nějakým pokladem – „Síň mrtvých“ a „Krví zbrocený bůh“) a někdy poněkud komplikovanější (svržení tyranského vládce či odhalení zrádců – „Nergalova paže“ a „Rypák v temnotách“).  Zajímavá zápletka se odehraje v titulní povídce „Kletba monolitu“, kde se barbar setkává s málo užívaným prvkem magnetického kamene, jenž jej, celého v železné zbroji, k sobě téměř nehybně připoutá.

A tak, jak bývalo dobrým zvykem u Howarda samotného, se i tyhle povídky čtou jedním dechem, který pro vytrvalého čtenáře nemůže představovat víc než jedno delší pozdní odpoledne, samozřejmě tím lépe, pokud ho doprovází pěkně temná bouřka a plískanice za okny. Někdo by nad tím možná ohrnul nos, ale my, kteří ctíme podstatu pravého „meče“ a pravé „magie“ víme své.