Chcete si zaprasit svoji hudbymilovnou duši něčím hodně rozevlátým a neuspořádaným? Máte chuť utéct z konvenčních vod umírněného stereotypu hudebních toků do bouřlivých napěněných vod velehorských bystřin nebo k rachotu lavin strhávajících veškerý porost větrem bičovaných strání? Toužíte nechat se pohltit o skaliska se tříštícími obřími vlnami rozběsněného oceánu? Jste zkrátka ťululum? Pak vám doporučuji usednout v klidu obývacího pokoje, do přehrávače vložit kotouček s hudbou PSYOPUS, nasadit sluchátka na uši, zavřít oči, zmáčknout play a pak se hlavně vůbec ničemu nedivit. To co se vám totiž v následujících minutách prožene hlavou bude vichřice třeštivých a bláznivě pokřivených hudebních manévrů, které mnozí „úchylové“ (zdravím RIPičku) přezdívají „math metal“ (snad lépe nazývat „mad metal“).

„Ideas Of Reference“ je deska, která původně vyšla u Blackmarket Activities, což pro našince bohužel znamenalo její praktickou nesehnatelnost. Ale světe div se, najednou jsou tu Metal Blade, kteří jako by se pokusili konkurovat Relapse ve vydávání „ztřeštěností“, a tak se díky nim dostává album na celosvětový trh. Těžko říci jaká prodejní čísla si od této desky vydavatel slibuje, ale je zřejmé, že hudba zde servírovaná rozhodně nebude patřit do okruhu masově se prosazujících záležitostí. Naopak se v mnoha ohledech jedná o silně menšinově zaměřený materiál, který zjevně dokáže doslova odrovnat jisté metalové „intelektuály“, ale pro běžné fanoušky je ne-li nestravitelný, tak alespoň silně zmatený a bezhlavý. Sám jsem příznivcem kapel jako DILLINGER ESCAPE PLAN, THE END, BURST apod. ale PSYOPUS jsou i na mě moc. Asi mi chybí to jisté matematické myšlení, které by pomohlo pochopit onen přesložitý vzorec podle kterého je tahle hudba ušita. A tak zůstává jen u nervního třeštění a snaha ohromovat za každou cenu mi připadá až příliš zřejmá. PSYOPUS prostě poněkud přehánějí tu křečovitou neuspořádanost a dosahují tak nepříjemného efektu bezmyšlenkové pocitové prázdnoty. Jako protipól těmto mým výtkám stojí nepopiratelné instrumentální nasazení, dravost a opravdovost projevu. Silné momenty se objevují ve skladbě „Death I…“, zajímavé postupy jsou obsaženy v „Anomaly“ a opravdu super skladbou je „Bones to Dust“ (teda její první část), kde jako by tito virtuózové ukočírovali svoji potřebu exhibovat a technicky šílené kudrdlinky sevřeli do gradujících postupů s nervně pulsující a kontrastní strukturou dávající skladbě atmosféru. Proč jen není celé album takové. Jenže tyto velmi povedené pasáže desky až přespříliš evokují DILLINGER ESCAPE PLAN.

Bohužel i po nevím už kolikátém poslechu mi připadá většina ostatního materiálu strašně roztříštěná, často jako by si každý nástroj zcela neuspořádaně hrál svoje bez ohledu na celkové vyznění, basa si jede své tydlikání, bicí vytloukají nesystematické brejky a disharmonicky pískavá kytara „brečí“ své třeštivé schýzy. Skladbám tak nějak chybí kostra, kolem které by se podařené a kontrastně pestré maso kytar i tuhé, ale pružné šlachy rytmiky mohly nabalit, takže vzniklý tvor nakonec připomíná podivně roztřeseného členovce jehož přetraumatizovaná nervová soustava vysílá chaotické signály do třaslavě se škubající tkáně. Přesto cítím, že v sobě PSYOPUS mají ohromující potenciál, bohužel ho podle mě nevyužívají dost smysluplně a tak se z nich prozatím stává jakási stvůra slepé větve vývoje, která je opatřena až přespříliš komplikovanou strukturou životních funkcí a přežití ve stále se měnících klimatických podmínkách fanouškovského zázemí je pro podobného tvora hodně těžké. Skupina sice dnes profituje z popularity vývojové větve charakterizované představiteli jako DILLINGER ESCAPE PLAN, MESHUGGAH apod., ale zákon evolučního výběru už mnohokrát prokázal, že po boomu odrůdové bohatosti nakonec přežívají pouze ti nejsilnější a nejpřizpůsobivější. PSYOPUS jsou jako uměle přešlechtěná rasa vyžadující skleníkové podmínky zcela připraveného a plně soustředěně tolerantního posluchače, a těch nejsou zrovna davy. A tak se dá v budoucím čase velkého vymírání očekávat, že v odnoži „math metalu“ budou tito chaotici jedněmi z prvních vyhynulých druhů, pokud ovšem výrazně neposunou své životní pochody k smysluplně působící a cíleně fungující struktuře. Přiznejme si na rovinu, přílišná komplikovanost ústí do chaosu, chaos rodí nepochopení a odsouzení, a odsouzení předznamenává zánik.

PS: nakolik jsem to se svou kritikou ztřeštěnosti téhle hudby přepískl můžete posoudit z mp3 ukázky, která je ke stažení zde.