OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Málem neuvěřitelně dlouhé čtyři roky uplynuly od okamžiku, kdy se moravská veličina SALAMANDRA připomněla dlouhohrajícím albovým zápisem „Skarremar“ a zároveň se tak definitivně a nesmazatelně vryla do paměti všem tuzemským (a vlastně nejen jim) vyznavačům rychlého kovu. I přes tuhle předlouhou, metallicovských poměrů hodnou trhlinu v pravidelném a plynulém rozmnožování diskografie, však kapela rozhodně neustrnula na životě a ve vývoji, a naopak se přes bezpočty živých vystoupení napříč naší republikou tam a zpět, a přes nejrůznější překážky, které přináší muzikantský život (za všechny jmenujme odchod klávesisty Marka Lankočího a jeho nahrazení novickou Hankou Šlachtovou), dostala až k tomu, aby nám povyprávěla o moravském pradávnu. S poctivostí sobě vlastní, podotýkám, s nezlomnou odolností, a s neotřesitelnou vírou v melodický speed metal, bez níž (a bez nějž) by to ostatně v jejím případě ani dost dobře nešlo.
Tady bych vlastně mohl skončit. Krom vzhlédnutí se v polodomácí moravské historii a mytologii není na první pohled u SALAMANDRY nic nového, a tak by stačilo stroze konstatovat, že nová sbírka skočného metalu se povedla a skalní (případně rovněž tolerantní) fanoušky rozhodně nezklame. Ale chyba lávky, tak jednoduché to samozřejmě není. Detailní pohled na „Great Moravian Elegies“ se totiž může ukázat mnohem zajímavějším. Oproti předchůdci, albu „Skarremar“, které bylo ještě poněkud syrovějším a více vonícím barevnou slovanskou melodikou (a právě proto neodolatelným), jsou „Velké Moravské elegie“ daleko více složeny, upraveny a „dočištěny“ v souladu s jakýmsi těžko uchopitelným, ale přece jen existujícím neutrálním mezinárodním speed metalovým soundem. Což ovšem (vezmeme-li v potaz především to, jak na sobě a na novém materiálu v mezičase kapela slyšitelně makala) neznamená, že neodolatelnost se v tomhle případě nekoná. Naopak, osobně bych řekl, že je tomu skoro tak jako v případě „Skarremara“, který u mě ale přes to všechno pořád vede. Snad právě proto, že na něm podle mého názoru skupina hrála poněkud více srdcem než rozumem. Nejmarkantnější je tenhle nový nádech v tvorbě SALAMANDRY u kláves, kterým se najednou dostává daleko více prostoru, zejména toho dříve striktně vyhrazeného kytarám. „The Blackest Wings“, „Hero“, „Brave Men´s Chant“, „Out Of The Ashes“ či „Nothing But Dust“ (kterážto skladba mimochodem byla a je stále ke stažení na domovských internetových stránkách kapely), pro příklady není nutno chodit daleko, a když už to nejsou málem klapkové orgie, tak jako ve jmenovaných případech, stejně je prostě cítit, že tenhle nástroj v řadách kapely povýšil. Kapela si na něj navíc hodně rychle zvykla a dohromady jim to moc sluší. Obzvláště když hitový potenciál se přes zmíněný odklon (chcete-li ústupek) nakonec znovu zdá být čerstvým a neomšelým, samozřejmě v rámci objektivních možností. Jednomu se zkrátka málem orosí čelo a téměř zastaví srdce, když v „Brave Men´s Chant“ rozluští lehké naťuknutí typické hansenovské práce (srovnejte si kytarové „šněrování“ v pasáži před refrénem či refrén samotný), když v nadýchané a majestátní „Never Give Up“ s neuvěřitelně mrazivými klávesami v půli skladby objeví krásně melancholický akustický konec jen s flétnou a bubínkem, a nebo když se úplně ponoří do zřejmě největšího taháku celého alba, černé a divoké jízdy na křídlech samotné smrti „The Blackest Wings“. Nutnost několikerého poslechu přitom není úplně povinná, neboť kýžený efekt se zejména u jmenovaných skladeb dosahuje zákeřně rychle, skoro jako když se vám v krásném slunečném odpoledni nechce ale vůbec nic dělat a najednou zjistíte, že držíte v ruce lopatu a nemůžete se té práce za boha nabažit.
Při vší záplavě úvah o hudbě pochopitelně nesmím zapomenout ani na nenápadnou myšlenku opěvovat vlastní dějiny, neboť na domácí půdě je to určitě myšlenka do jisté míry vděčná a neokoukaná, soudě i dle toho, že si nevybavuji mnoho spolků, které by se v textech ubíraly podobným směrem. A to samozřejmě při vzpomínce na finské AMORPHIS či na naši vlastní a svého času velmi progresivní a nadějnou TARANTULU. A protože se výrazně povedl i zvuk celého alba, mám ten dojem, že podstata „Great Moravian Elegies“ by se nakonec přece jen dala shrnout do jedné stručné větičky. Ano, tušíte správně, tahle nahrávka je elegantní trefou do černého. Elegantní (místy dokonce velmi, viz. „The Darkest Wings“ nebo naopak závěrečný epos „Aeons Gone Away“) proto, že zůstala špetka národní hrdosti a také několik hrstí vlastní receptury, trefa do černého proto, že album je po salamandrovsku (myšleno po mločím neboli obojživelném) výborné a mnohým do nebe vychvalovaným produktům zahraničních renomovaných nahrávacích společností by vytřelo zrak i s bělmem a na oplátku by si s nimi ještě mohlo posloužit v místech kam slunce nesvítí. A ačkoliv to tak subjektivně úplně necítím, trefa do černého také proto, že pro SALAMANDRU (ať už v tom či onom smyslu) znamená mílový krok kupředu. Kéž by tohle vyšlápnutí znamenalo začátek dlouhé, předlouhé štreky.
SALAMANDRA zase jednou odvedla pořádný kus práce. Sice jí při tom do studia foukalo od západu, paradoxně nad texty o úsvitu moravských dějin, ale ani to na tomhle faktu nakonec nemůže nic změnit. Nejspíš asi proto, že SALAMANDRA moc dobře věděla, co se kolem ní děje.
9 / 10
Dalibor „Panther“ Halamíček
- zpěv
Pavel Slíva
- kytara, zpěv
Karel Řepecký
- kytara
Hanka Šlachtová
- klávesy, zpěv
Jarda Dufek
- baskytara
Dan „Baalberith“ Jureček
- bicí, zpěv
1. Up For The Past And Future
2. Forefather´s Realm
3. Never Give Up
4. The Blackest Wings
5. Everlasting Fame
6. Unchained Land
7. Hero
8. Calm Down The Fury
9. Brave Men´s Chant
10. Nothing But Dust
11. Out Of The Ashes
12. Homage To The Great
13. Aeons Gone Away
Opus Bohemica (2022)
Imperatus (2014)
Time To Change (2010)
Faces Of Chimera (2007)
Great Moravian Elegies (2004)
Skarremar (2000)
Twilight Of Legends (1999)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Leviathan Records
Stopáž: 61:18
Produkce: Pavel Slíva a Marek Lankočí
Studio: Barbarella Studio, Ostrava
Napadlo mě, že by se SALAMANDRA mohla přjmenovat na RHAPSODY revival. Byť je pravda, že na svých toulkách za hudební inspirací navštívili i jiné stáje, než jen tu italskou. Každopádně jejich nové CD má k jakékoliv originalitě hodně daleko. Ale i kdybychom se přes tohle přenesli, tak „Žalozpěvy na Velkou Moravu“ jsou dost nudným a monotóním dílem i přes (nebo díky…) neustálé bubnové sypačky a rádoby hymnické refrény, stále dokola opakující ty samé motivy a melodie. Texty oslavující Velkou Moravu (s nádherným přízvukem made in MoRRAvia) jsou asi tak stejně mimo jako Tales from the Enchanted Lands. Chtělo by to trochu osobitějšího přístupu.
Přijde mi že mají hodně podobné vokální linky a melodie, ale pořád se mi to líbí...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.