LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K totálně efektnímu a naprosto vysávajícímu „prodeji“ současné formy a potence libovolného hudebního tělesa neexistuje určitě jednodušší návod, než vydat „živou“ nahrávku. Záznam koncertu jistojistě nestojí tolik co nahrávání v profesionálním studiu, vymýšlet a skládat také není příliš třeba (všechno podstatné už přece bylo vymyšleno a složeno), takže proč tedy ne, zvláště když vydávající kapela existuje už nějaký ten pátek, v rámci něhož jí už čas na podobné nastavení diskografie nikdo nemůže upřít. Podobným způsobem určitě přemýšleli GAMMA RAY stále ještě v sestavě Hansen, Schlächter, Rubach a Nack v průběhu roku 1995 na turné jednoduše nazvaném „Land Of The Free Tour ´95“, a protože od myšlenky v takových případech není k činu nikdy daleko, objevilo se na trhu v průběhu roku následujícího koncertní album „Alive ´95“. Skalní fanoušek samozřejmě zajásal, nastartoval a provětral prkenici, nám ostatním pak raději nezbylo než pokusit se na nahrávku podívat malinko střízlivějším zrakem, potažmo ušima.
Že živé hraní odhaluje ve studiu pečlivě uschované a zaretušované nedostatky není myslím třeba zvlášť zdůrazňovat, důležitější je spíš to, že právě tahle skutečnost se GAMMA RAY stala na tomhle albu osudnou. A ani ne tak GAMMA RAY jako celku (čistě hudební složka je bezpochyby zahrána s přehledem a předpokládanou profesionální rutinou), jako spíš muži za mikrofonem, kterým byl pochopitelně samotný Kai Hansen. Nechám stranou, zda si v sólovém zpěvu ukrojil či neukrojil příliš velký krajíc (pro opravdový studiový záznam ostatně nic z toho, co zde bude napsáno, neplatí), protože nesmím zapomenout ani na to, že i jisté „nesrovnalosti“ se u živého alba cení, především pak pro sám ten fakt, že skupina posluchače ničím nešidí a představuje se mu taková, jaká doopravdy je. Ale je naprosto zřetelné, že Kai si na mnoha místech není intonačně vůbec jistý, a to především ve skladbách z tehdy aktuálního alba, jako „Rebellion In A Dreamland“, „Land Of The Free“ či „Man On A Mission“, kde si dokonce jako zodpovědný sólista situaci zlehčuje málem neslýchaným způsobem – v pomalé pasáži „ … take my hand and you will see, the mirror of your destiny…“ přenáší původně naordinovanou náladu okamžiku a podtext do zbytečně připitomělé pózy, jenž mu jen (s)prostě a jednoduše ulehčuje její odzpívání. Na jeho obhajobu je však třeba uvést, že kolikrát není slabý jen on sám, ale slaboučké jsou i všechny sbory, které by ho měly podržet (viz. třeba znovu zmíněná „Rebellion In A Dreamland“, ale i další). Naopak překvapivě lépe si Kai poradil s věcmi po odejitém - odešlém Ralfu Scheepersovi (i když ani tady to není žádná sláva, což si můžete lehce ověřit na skladbách číslo 14. až 19. z druhého, víceméně bonusového CD, na kterém se živě o hodně lépe snaží právě Scheepers) a takové „Space Eater“ či „Tribute To The Past“ se s jeho zpěvem poslouchají docela příjemně. Nedoporučuji ovšem, pokud byste získali podobný dojem jako já, si vzápětí v play listu vyhledat „Heal Me“, protože tyhle pozitivní myšlenky by vás hned potom mohly přejít (nic ve zlém, Kai).
Jinak ale není třeba v drážkách obou CD nějak zběsile přeskakovat, protože výběr i samotné pořadí odehraných skladeb byl zvolen celkem citlivě a zodpovědně, nechybí zástupci všech dosavadních alb a v rámci nich ani žádné zásadní kousky (snad kromě „Heaven Can Wait“, „One With The World“ a jmenovkyně „Gamma Ray“), a samozřejmě je přítomna i obligátní vzpomínka na zašlou slávu HELLOWEEN v podobě „Ride The Sky“ a „Future World“. Jejich zařazení je sice důležité zejména pro zvýšení sběratelské hodnoty alba, ale nepřehlédnutelný je i vliv těchhle skladeb na publikum. Ve chvíli, kdy se ozvou, lidská masa pod pódiem rázem zešílí o dalších padesát procent navíc, a stoprocentně neznám muzikanta, kterému by to nelichotilo. U bývalého člena slavné dýňové formace jsme si na to navíc už prostě zvykli a nikdo z nás by na tom určitě nic neměnil. Když totiž do pekla, tak minimálně na pořádné dýni, ne-li na svištivém proudu ultra metalových „Gamma“ paprsků, a čert vem, že nás ten ušní průplach místy pěkně vykráká za nositele sluchu. Stanou se kolikrát daleko horší věci.
Při hodnocení „živých“ alb je nepochybně zapotřebí užívat poněkud jiných měřítek, než u tradičního studiového záznamu a také proto mám za to, že „Alive ´95“ znamená pro GAMMA RAY celkem solidní „živák“, vyšperkovaný o to, že se na původní nahrávce nejspíš téměř nic nepřikrášlovalo.
6,5 / 10
Kai Hansen
- zpěv, kytara
Dirk Schlächter
- kytara
Jan Rubach
- baskytara
Thomas Nack
- bicí
1. CD 1: Land Of The Free
2. Man On A Mission
3. Rebellion In A Dreamland
4. Space Eater
5. Fairytale
6. Tribute To The Past
7. Heal Me
8. The Saviour
9. Abyss Of The Void
10. Ride The Sky
11. Future World
12. Heavy Metal Mania
13. Lust For Life
14. CD 2: No Return
15. Changes
16. Insanity & Genius
17. Last Before The Storm
18. Future Madhouse
19. Heading For Tomorrow/Dream Healer Medley
30 Years Live Anniversary (Live) (2021)
Empire Of The Undead (2014)
Master Of Confusion (EP) (2013)
Skeletons & Majesties (EP) (2011)
To The Metal (2010)
Land Of The Free II (2007)
Majestic (2005)
Skeletons In The Closet (2003)
No World Order! (2001)
Blast From The Past (Best Of) (2000)
Powerplant (1999)
Valley Of The Kings (EP) (1997)
The Karaoke Album (1997)
Somewhere Out In Space (1997)
Alive ´95 (1996)
Silent Miracles (EP) (1995)
Rebellion In Dreamland (EP) (1995)
Land Of The Free (1995)
Lust For Life (VHS) (1994)
Future Madhouse (EP) (1993)
Insanity And Genius (1993)
Heading For The East (VHS) (1991)
Sigh No More (1991)
Who Do You Think You Are? (EP) (1990)
Heaven Can Wait (EP) (1990)
Heading For Tommorow (1989)
Vydáno: 1996
Vydavatel: Noise Records
Stopáž: 99:29
Produkce: K. Hansen a D. Schlächter
je to mazané, Future World nemá chybu...
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.