Přestože nejsou ORPHANAGE na scéně žádnými nováčky, nepatří ani zdaleka mezi ty, jež chrlí rok co rok novou desku. Po čtyřleté odmlce pokračují navrátivší se Holanďané víceméně tam, kde skončil předchozí počin „Inside“. Již na počátku hudební dráhy si vytvořili vlastní poměrně osobitý hudební projev nenásilně a přirozeně syntetizující rozvláčnou atmosferičnost a současně dravou technickou propracovanost (jež je nejmarkantnější právě na „Driven“), a to jak na úrovni kompoziční, tak i v rovině instrumentální zdatnosti. I na aktuální nahrávce se Holanďané prezentují nezaměnitelným a snadno rozpoznatelným rukopisem, který nijak výrazně nepoznamenal ani odchod několika dlouhodobých členů včetně jednoho z hlavních mozků – Lexe Vogelaara, jenž i nadále působí tak trochu jako „šedá eminence“ a autorsky přispěl poslední skladbou „Ender’s Game“.
ORPHANAGE se nesnaží v rámci jimi vytyčeného stylu nijak výrazně experimentovat, spíše se ho pevně drží jako švec svého kopyta a nutnou podotknout, že i nadále jim to v zajetých kolejích sluší nejlépe. Naproti tomu jim nic ale nebrání v tom, aby charakteristické znaky i nadále rozvíjeli a zkvalitňovali, což činí v hojné míře. V čem se „Driven“ dost zásadně liší od minulých alb, je produkce a především technicko-instrumentální stránka věci. Tvrdá, hutná a přitom krásně čitelná a křišťálově průzračná jak vodní hladina. To, s čím ORPAHANAGE již od počátků pouze zlehka koketovali, tentokrát patřičně dotáhli a kytary jsou bez debaty nástrojem hrajícím prim. Vedle zatěžkané lyrické rozmáchlosti se mnohem více zaměřili na technickou dotaženost s propracovanou rytmickou strukturou. Komplexní přístup je kapele velmi blízký a podobně jako MESHUGGAH, ovšem v podstatně menší míře, si libují ve vynalézavých a pouze zdánlivě nesourodých rytmických celcích a kompozičních vrstvách, sekaných eskapádách a polyrytmických riffech. Za předestíraný výkon by se nemusela stydět kterákoliv nabroušená thrashová parta. V tomto smyslu bych rozhodně vypíchl „Addiction“ se zběsilou úvodní sekačkou, zatěžkanou „Cold“, kde kytary nahradila baskytara s řádnou porcí distorze či thrashující „Dead Ground“ s pěkným drum ‘n‘ bassovým outrem. Albu i nadále vévodí Georgův démonický vokál (který nechává mimo jiné i rozeznít v deathově zaměřených PLEURISY) střídající se s Rosan. ORPHANAGE jsou jednou z mála kapel, u nichž má tento model své opodstatnění a zlehka s ním pracují jako s jedním ze stěžejních prostředků dramatické výstavby skladby a střídání jemných melodických pasáží s Rosan v čele a temných pochmurných celků se „zlým“ vokálem má přirozeně nosnou sílu. Nechybí ani typické sbory lehce evokující gregoriánský chorál („Truth Or Lies“) a spousta příjemně melancholických celků.
Podtrženo a sečteno: ORPAHANAGE plně využili delší odmlky a vytvořili po všech stránkách precizně vypilované album, v rámci něhož prozatím dotáhli svůj styl k pomyslnému maximu. Bez jakéhokoliv otálení jeden z vrcholů letošního roku. Nechte si chutnat.