OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stockholmští THE HELLACOPTERS, kteří letos oslavili deset let existence druhou částí kompilace na pokračování „Cream Of The Crap!“, si v Evropě vybudovali pozici kultovní kapely. Vím, toto slovo zní už jako omleté klišé, ale v případě této formace je jistojistě namístě. Kapela, která se zformovala v první polovině 90-tých let okolo dřívějšího bubeníka a vůdčí osobnosti death metalových bohů ENTOMBED Nicka Anderssona, který zde odložil bicí a stal se zpívajícím doprovodným kytaristou slyšícím na jméno Nick Royale, má za sebou již 5 regulérních alb a zhruba na 40 singlů, maxisinglů či různých kompilačních účastí.
A právě tento raritní materiál hustě obohacený nikdy nevyužitými skladbami ze studiových sessionů, šuplíková dema či coververze, tvoří náplň kompilace na pokračování „Cream Of The Crap!“, jejíž druhý díl spatřil světlo světa v letošním roce. THE HELLACOPTERS patří mezi kapely, které mají více skladeb rozházených mimo alba na těžkodostupných vinylech, než regulérních albových zápisů, a tak patří jejich raritní materiál ke skutečným sběratelským lahůdkám. O to více za nimi třeba fanoušci v sousedním Německu, Holandsku či Skandinávii stojí a o kapelu se skutečně zajímají. „Cream Of The Crap!-volume 2“ je tedy stejně jako dva roky stará „jednička“ vymetením šuplíků z celého období existence souboru. Kapela hrající třeskutý retro rock’n‘roll či hardrock konce 70-tých let touto kompilací a vlastně celou svou tvorbou vzdává hold svým velkým vzorům té doby jako např. KISS (jejichž ovlivnění je v třeba takové „Geekstreak“ nepřeslechnutelné), AC/DC (to samé u „ Long Way Down“), THIN LIZZY, CHEAP TRICKS či MOTORHEAD. Výraz těchto kapel si však THE HELLACOPTERS přetavují ve svojský a ucelený monolit. Zvuk, struktura a atmosféra dané doby je však zachována. Na svých vzorech THE HELLACOPTERS necizopasí (tak jako nafouklá, ale řádně prázdná bublina THE DARKNESS), nesnaží se tvořit nicneříkající prvoplánový plagiát notně mediálně propíraný jako počátek „nějakého návratu nějaké vlny“, ale naopak daný pravěký styl rozvíjejí o vlastní svojské a mnohokrát daleko lepší nápady, než jejich o minimálně generaci starší vzory. To vše z úcty. To vše za udržení rockového ohně planoucího jasným žárem.
Také občasnou náklonost k původnímu punku lze odhalit z některých zde zveřejněných coververzí. Namátkou vzpomenu „Bullet“ od THE MISFITS nebo „Ain‘t Nothing To Do“ z repertoáru DEAD BOYS. Nejvydařenějšími záznamy jsou dle mého názoru „A House Is A Motel“, „16 With A Bullet“ a „Slow Down (Take A Look)“, i když taková coververze „Dirty Woman“ z alba „Technical Ecstasy“ od BLACK SABBATH je také třída. Zvuková stránka celého alba však není z dokonalejších, vždyť lze těžko srovnávat demonahrávky se zvukem třeba dvou posledních, k dokonalosti vyšperkovaných, alb „High Visibility“ a „By The Grace of God“.
Jsem rád, že THE HELLACOPTERS jsou tak plodnou kapelou, která vrhá každoročně do éteru jedno album, ať už se jedná o regulérní řadovku či kompilaci rarit. To první podle mne zvládá lépe avšak díky druhé skupině alb se máme možnost seznámit se songy, které jsou coby vinylové nízkonákladové rarity v České republice prakticky nedostupné. A i přes jejich nepoměrně horší zvuk alespoň kapela poukazuje na svůj inspirační vývoj. Pořád lepší než jedno album za pět let, tak jako NĚKDO jiný. Rock’n‘roll je potřeba drhnout bez ustání!
Jsem rád, že THE HELLACOPTERS jsou tak plodnou kapelou, která vrhá každoročně do éteru jedno album, ať už se jedná o regulérní řadovku či kompilaci rarit. To první podle mne zvládá lépe avšak díky druhé skupině alb se máme možnost seznámit se songy, které jsou coby vinylové nízkonákladové rarity v České republice prakticky nedostupné. A i přes jejich nepoměrně horší zvuk alespoň kapela poukazuje na svůj inspirační vývoj.
6 / 10
Nick Royale
- zpěv, kytara
Robert „Strings“ Dahlquist
- kytara
Anders „Boba“ Lindstrom
- piano
Kenny Hakansson
- baskytara
Robert Ericsson
- bicí
1. I Only Got The Snakes
2. A House Is Not A Motel
3. Geekstreak
4. Another Place
5. Slow Down (Take A Look)
6. Holiday Cramps
7. Lowdown
8. Be Not Content
9. 16 With A Bullet
10. Times Are Low
11. Low Down Shakin´Chills
12. (It´s Not A) Long Way Down
13. Time To Fall
14. What Are You
15. Ain´t Nothing To Do
16. Kick This One Slow
17. Bullet
18. A Cross For Cain
19. All American Man
20. Ghoul School
21. Master Race Rock
22. Dirty Woman
Head Off (2008)
Rock N Roll Is Dead (2005)
Strikes Like Lightning (EP) (2004)
Cream Of The Crap! Vol.2 (kompilace) (2004)
By The Grace Of God (2002)
Cream Of The Crap! Vol.1 (kompilace) (2001)
High Visibility (2000)
Grande Rock (1999)
Payin'The Dues (1997)
Supershitty To The Max (1995)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Psychout/Universal Music
Stopáž: 67:22
Produkce: The Hellacopters
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.