OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V životě každého hudebního tělesa, tedy pokud netrpí takzvaným jepičím syndromem, dříve nebo později nastane chvíle, kdy se tak trochu bilancuje a vydává výběrové album s obligátně známým podtitulkem „Best Of“. Někdy se to sluší, někdy ne, někdy z toho kouká mamon a někdy celkem uvěřitelná vůle k oslavě takového okamžiku a poděkování fanouškům za vytrvalou přízeň. Skutečný úmysl a pozadí takového počinu se ale pozná hned na první pohled (vždycky se například musím smát, když si vzpomenu, kterak se na tuzemských pultech objevila dvě řadová alba plzeňského uskupení DĚDA MLÁDEK ILEGAL BAND a hned za nimi zcela regulérní výběr z těchto dvou pod názvem ve smyslu „To nejlepší z Dědy Mládka“), takže už je jen na nás samotných, zda takovému hudebnímu tělesu sedneme na lep nebo ne. V případě GAMMA RAY a jejich desetiletého výročí, k němuž byl přichystán 2 CD komplet „Blast From The Past“, myslím ke zmýlené nemůže dojít, protože je více než jisté, že úmysly kapely při jeho přípravě byly (téměř) čisté jako právě padlý sníh. A jak znám Hansenovce, asi by ani nějaké podobné „podlosti“ nebyli schopni, i kdyby sebevíc chtěli. Filozofie onoho kovu, na který po hudební stránce tak zřetelně přísahají, by jim to totiž prostě a jednoduše nedovolila.
Nakolik jsou moje domněnky správné, uvádí na pravou míru hned Kaiův proslov v úvodu bookletu, mimochodem velmi pěkně provedeném, se spoustou fotografií a ilustrací v duchu sci-fi – vesmírné image, která už v té době patřila ke kapele jako láhev laciného piva k ruce bezdomovce. Po nezbytném pozdravu tady Kai píše o tom, jak vznikla myšlenka vydat „Best Of“ album a jak mazaně kapela vyřešila otázku výběru skladeb, kterou prostřednictvím všemocného internetu svěřila všem svým fanouškům na celém světě, a ti si zkrátka odhlasovali to, co na albu bude. A aby fans neutráceli peníze za něco, co už ve své sbírce mají, chlubí se Kai dále, další krok kapely spočíval v tom, že všechny zastoupené skladby z alb „Heading For Tomorrow“ až po „Land Of The Free“ pěkně celé znovu nahrála a tam, kde to bylo třeba, je nazpíval Kai. Čemuž tedy alespoň já říkám opravdu férový přístup. Dalším z důvodů pro nové nahrávání se stal i tak nějak mimoděk konstatovaný fakt, že od alba „Somewhere Out In Space“ byli GAMMA RAY kapelou, jejíž složení se zdálo být nadmíru stabilním a jejíž vnitřní „chemie“ fungovala tím nejsprávnějším způsobem. Což je ovšem podle mě naopak skutečností naprosto zásadního významu, nemluvě o tom, že zatraceně reálnou, a když si pak jeden prožene sluchovody první cédéčko z celého kompletu a může se málem uchrochtat blahem, není na tom vlastně nic divného. V roce 2000 totiž GAMMA RAY zněli daleko jinak než deset let před tím, Kaiův vokál ve studiovém provedení byl s tím jeho pisklavým přízvukem přímo magnetizující a především ona „chemie“ byla z nových verzí cítit na hony daleko. Skladby byly najednou jaksi daleko chutnější (ale neříkám, že v původním kabátku by se mi nelíbily, naopak!), neposednější, tak nějak přímo k prasknutí napumpované dosud nepoznanou energií, která se už už chtěla prodrat na denní světlo, a nebylo to jenom tím, že místy hrála kapela o poznání rychleji než v původním originálu (do uší bijící je to hlavně v „Tribute To The Past“). Jako kdyby bylo mezi řádky nepřehlédnutelně zdůrazněno, že v řadách GAMMA RAY se konečně setkaly všechny čtyři nutné elementy (dosaďte si dle libovůle, kdo že je kterým z nich), které jí definitivně vdechly opravdový život. A logický řetězec produkce GAMMA RAY (jehož konec je reprezentován zremasterovanými skladbami z alb „Somewhere Out In Space“ a „Powerplant“, tvořícími většinu druhého z cédéček) tak může být od začátku znovu a kvalitněji navazován v místech, kde se to třeba dříve úplně nepovedlo, nebo, což považuji za vhodnější prezentaci uvedené myšlenky, kterým to teď prostě sluší více.
Budiž tedy tenhle dárek od pánů z GAMMA RAY uchován v paměti nás všech jak opravdové obdarování, od srdce upřímně myšlené, příjemně nás překvapující a rozšiřující naše obzory přesně tím způsobem, který se hodí na oslavu desátých narozenin věku metalové kapely. Ne že by to snad byla nějaká světlá výjimka, to naštěstí ne, ale přece jen (a zvlášť v dnešních poměrech) to potěší. A hlavně, hlavně se v tomhle případě nemusíme chvět hrůzou, že se na nás bude chtít vydělávat, a po vzoru protřelejších kolegů ze světa šoubyznysu se zanedlouho v obchodech začnou měsíc co měsíc objevovat další a další „živáky“ a „Best Of“ výběry s podtitulky „Space On Stage“ Part I., II., III., IV. a tak dále, na nichž bude dokola přehráváno již stokrát přehrané. Protože, jak jsem se už zmínil, GAMMA RAY mají tohle zkrátka zakázané.
K výběru toho nejdůležitějšího, co se odehrávalo v prvních deseti letech života německých klasiků GAMMA RAY, lze přistupovat s lehkým srdcem, protože je to nejen výběr toho skutečně nejzásadnějšího, ale také toho opravdu nejlepšího, zvýrazněného navíc v přehlídce organizované těmi nejsprávnějšími lidmi na tom nejsprávnějším místě. Až by se jednomu mohlo zdát, že název „Blast From The Past“ byl albu vybrán jaksi omylem.
9 / 10
Kai Hansen
- zpěv, kytara
Henjo Richter
- kytara
Dirk Schlächter
- baskytara
Dan Zimmermann
- bicí
1. CD 1: Welcome
2. Lust For Life
3. Heaven Can Wait
4. Heading For Tomorrow
5. Changes
6. One With The World
7. Dream Healer
8. Tribute To The Past
9. Last Before The Storm
10. Heal Me
11. CD 2: Rebellion In A Dreamland
12. Man On A Mission
13. Land Of The Free
14. The Silence
15. Beyond The Black Hole
16. Somewhere Out In Space
17. Valley Of The Kings
18. Anywhere In The Galaxy
19. Send Me A Sign
20. Armageddon
30 Years Live Anniversary (Live) (2021)
Empire Of The Undead (2014)
Master Of Confusion (EP) (2013)
Skeletons & Majesties (EP) (2011)
To The Metal (2010)
Land Of The Free II (2007)
Majestic (2005)
Skeletons In The Closet (2003)
No World Order! (2001)
Blast From The Past (Best Of) (2000)
Powerplant (1999)
Valley Of The Kings (EP) (1997)
The Karaoke Album (1997)
Somewhere Out In Space (1997)
Alive ´95 (1996)
Silent Miracles (EP) (1995)
Rebellion In Dreamland (EP) (1995)
Land Of The Free (1995)
Lust For Life (VHS) (1994)
Future Madhouse (EP) (1993)
Insanity And Genius (1993)
Heading For The East (VHS) (1991)
Sigh No More (1991)
Who Do You Think You Are? (EP) (1990)
Heaven Can Wait (EP) (1990)
Heading For Tommorow (1989)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Noise Records
Stopáž: 121:33
Produkce: Hansen/Schlächter
Studio: Hansen Studio, Hamburg, SRN
Skvělý výběr. Opravdu. Kapela se činila a na prvním CD je to velmi znát. Staré skladby v novém podání sviští jako za mlada. Navíc ti ptáčci v Heading for Tomorrow... Prostě paráda. Balení a vůbec celá omáčka okolo taky není k zahození. GAMMA RAY zkrátka ví jak své fanoušky překvapit a potěšit zároveň.
Jedno z nejlepších best of alb jedné z mých nejoblíbenějších skupin, kterým dali fandům nakouknout do minulosti z pohledu současnosti a některým (vlastně všem) skladbám nový kabátek moc a moc sluší. S některými skladbami si chlapci vyhráli a jsou v nich i věci navíc (např. Heading For Tomorrow či Dream Healer). Malá výhrada k setlistu (tu lze mít u best of alba vždycky) - vypustil bych např. Anywhere In A Galaxy za Strangers In The Night). Jinak skvělá práce (včetně bookletu)!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.