OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzpomínáte na skladbu „The Ones Who Came Before“ z alba Passage; na tu pasáž, kdy náhle uprostřed dark metalového třeštění zazní techno beat? Já ano. Šlo o jeden z mnoha silných dojmů, které ve mně tato výtečná deska zanechala. Psal se totiž rok 1996 a zmíněný moment by se dal označit skoro za herezi. Považte – temný metal a techno beaty! Pche! Tomu se mezi kovanými říkalo hřích... Jenže v porovnání s tímhle roztomilým hříškem by současná tvorba SAMAEL byla rovnou na svolání inkvizičního soudu a stavbu pěkně proschlé hranice. Myslím, že to je důvod, proč mám švýcarské mágy tolik rád. Dovedou dráždit. Zdravě provokovat. Bořit škatulky. Dělat věci po svém... Zdálo se, že po „Passage“ je metaloví encyklopedisté rychle polapili – ejhle, vždyť je to dark metal, to je jasný jako že Mejdni drhnou hevík... Ale nešť... Přišlo experimentální EPčko „Exodus“ a po něm neméně experimentální album „Eternal“ a škatulkářům sklaplo. SAMAEL rozjeli koket s elektronikou ve velkém, ubylo temné atmosféry, přibylo barev i melodií... A pak se pět let čekalo, co z nevyzpytatelných mozkoven pánů Vorpha a Xytrase vypadne. Vypadla deska „Reign Of Light“, která sice kráčí ve šlépějích „Eternal“, přesto přináší zase nové a neokoukané SAMAEL v plné polní...
A jací jsou SAMAEL, ver. 04? Zdá se mi, že nezbední poutníci ze Švýcar vykročili vzhůru po šroubovici DNA skladby „Together“ z alba předchozího. Jejich současný muzikální design v sobě snoubí jednak dozvuky dark metalové minulosti (stále jsou dominantní zasekávané a monotónně burácející riffy, patrný je i dobře známý sborový efekt XYho Korgů), opojení moderními technologiemi (samply, beaty a efekty jsou už neodmyslitelným hávem kapely) a pak též electro-rockový smysl pro jednoduchou, ale chytlavou melodii (zejména výrazná refrénová složka). Když to pravá kopyta satanova promísí a řádně prohnětou, vyleze z toho futuristicky znějící hudební směska, kterou je dnes v módě škatulkovat jako cyber metal. Jenže nač zavírat SAMAEL do vězení a nutit je zůstat v mantinelech, když ve skutečnosti jsou nespoutaní a stylově roztěkaní? Charakteristickým rysem alba „Reign Of Light“ je inspirace blízko východní etno hudbou (otevírák „Moongate“, barvami pableskující elektro-plátno „Heliopolis“) a nepřeslechnutelný nádech taneční hudby (zřejmě největší hitůvka „On Earth“, slušně tepající titulka). V typickém zvukovém podání má výsledná hmota dar strhnout tělo do víru roboticky pravidelných rytmů (v tomto ohledu kraluje strojová „As The Sun“), nebo zahltit mysl palbou různorodých ornamentů (famózní „Telepath“, zmíněný „Heliopolis“). Staří temní SAMAEL si s novými SAMAEL-cyber kazateli podávají ruce hned několikrát (nejvýrazněji snad v „Inch´Allah“) a kupodivu koexistují ve shodě a míru. Vorphův zvířecí řev je tentokrát přikryt „zjemňovacím“ efektem, ale jeho nápadité frázování a ostré rázy, kterými dotváří dynamiku hudby, patří k tomu nejlepšímu, co kdy předvedl. Škoda jen, že chemie skladeb někdy vypoví službu a písně se promění ve monotónní příboj rytmů a motivů, kterému chybí ten správný náboj (bezzubá „Oriental Dawn“, nevýrazná zavíračka „Door Of Celestial Peace“).
„Reign Of Light“ je výtečná deska s několika slabšími místy. Narozdíl od nepřekonatelné „Passage“ zaří všemi barvami a je neskonale pestřejší, ale kvůli tomu místy ztrácí integritu... Jenže stále se jedná o výtvor, který je demonstrací originality a hudební vize, jakých valem ubývá. Jsem rád, že má srdcová kapela nezklamala a znovu potvrdila, že patří na vrchol metalové evoluce.
Kolekce temně elektronických rockových songů k tanci i poslechu. Prodloužený pařát "Eternal" ozdobený náramkem čitelnosti, chytlavosti a přiměřené hitovosti. Velmi příjemná záležitost, jen lehkou pachuť nostalgie po skvostné minulosti nedokáže zaplašit.
8,5 / 10
1. Moongate
2. Inch´Allah
3. High Above
4. Reign Of Light
5. On Earth
6. Telepath
7. Oriental Dawn
8. As The Sun
9. Further
10. Heliopolis
11. Door Of Celestial Peace
Hegemony (2017)
Lux Mundi (2011)
Above (2009)
Solar Soul (2007)
Reign Of Light (2004)
Eternal (1999)
Exodus (MCD) (1996)
Passage (1996)
Rebellion (1995)
Ceremony Of Opposites (1994)
Blood Ritual (1992)
Worship Him (1990)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Galactical Records
Stopáž: 42:33
Produkce: Samael + Waldemar Sorychta
Studio: The Cube + The Albertine
Cirkusová show v zajetí techno rytmů - tak by mohl znít stručný popisek "Reign Of Light". Některé melodické linky jsou vskutku vydařené (furiantská "On Earth" kupříkladu), bohužel se však SAMAEL nevyhnou postupnému "vyhnípání" a mírně stereotypnímu mustru jednotlivých písní. Ale poslouchá se to hezky...
Pociťují zklamání. Avšak zklamání pouze mírné. Zejména mě mrzí rezignace SAMAEL na bohatší práci s rytmem. Nezbývá než vzpomínat na skvělý a funkční programming bicích na posledních dvou deskách (hlavně na „Passage“). Nyní se v úvodu skladby nasadí tempo, které se pak stylem bum-čvacht drží v konstantní podobě prakticky až do konce songu. Někoho může výsledek tohoto tvůrčího záměru (tedy zjednodušit a celkově zpomalit rytmiku) pěkně nudit, jinému zase může pomoci ponořit se do nových kompozicí o to hlouběji, zejména do té nemetalové složky, která je reprezentována oněmi samply, beaty, efekty a nečekaně i spoustou orientálních motivů, a která klokotá v příkrovu relativně jednodušších riffů, jež jsou však na druhé straně řízné s výraznými sklony k čarokrásné hymničnosti.
Jedná se o materiál od Švýcarů v podstatě očekávaný, nikterak překvapivý, ale svým způsobem příjemný.
27.11. Po skoro dvou měsících jsem nucen přihodit bodík - líbí se mi to čím dál více.
5.12. Žádné zklamání, skvělá věc, ještě půlbod navrch a tučné podtržení Marigoldova resumé.
Současná podoba SAMAEL mi příliš radosti nedělá. Přiznávám, že už samotný styl, kterým se Švýcaři snaží ohromit mi není příliš blízký. Raději mám ty starší SAMAEL z období alb „Ceremony Of Opposites“ a „Passage“. I když se oprostím od vnitřní skepse (vím, ono to asi tak úplně nejde) nedaří se mi najít v dusavé zvukově ostré produkci příliš zajímavých okamžiků. Skladby na mě působí dost stereotypně a pravidelné „metronomové“ tlukoty elektronických bicích mi nejsou příliš sympatické. Jistě, má to své osobité kouzlo, ale pokud si mám vybírat z podobně stylově zaměřené hudby, raději si poslechnu THE KOVENANT nebo Tägtgrenovo PAIN.
SAMAEL jsou po letech zpátky a spolu s nimi i esence tanečních rytmů v úhledném kovovém balení. Temnota se pomalu vytrácí do ztracena, aby z jejího oparu vystoupily do popředí chytlavost ruku v ruce s přímočarostí a nečinily si přitom žádné komplikace. Hlavní je účel a ten světí prostředky. Prostředky jsou v tomto případě nekomplikované a hitové skladby a účelem je dobře pobavit. V mém případě to funguje bezchybně! Let's Dance!
Velice příjemná poslech....:o))
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.