OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Každá hudební odnož má své lídry, kteří bourají hranice a vytyčují nové horizonty. Jsou to právě oni, kdo něpřehlédnutelně ční nad průměrem a pro ostatní jsou téměř vždy nedostižným vzorem. Oni jsou ti skuteční stylotvůrci, oni ostatním ukazují cestu ze slepé uličky, oni jsou těmi, které si díky jejich originálmu pojetí a specifickému zvuku nemůžete s nikým splést ... CONVERGE. V hardcoreové scéně jsou oni jedni z těch, kteří s lehkostí dokázali vybruslit z úzkých stylových hranic a povýšit tak hardcore z punkového primitivismu na instrumentální a atmosférickou záležitost.
Nehodlám popírat, že jsem nakažlivosti této extrémní epidemie podlehl teprve nedávno, kdy jsem byl napadem zákeřným virem jménem „Jane Doe“, který lze považovat za nejrozšířenější a nejagresivnější formu této nemoci. Nemoci, vůči níž jsou imunní pouze ti, které odpuzuje jakákoliv vytříbená forma dokonalé hudební agrese. Dokonalé ... to slovo se nebojím použít při hodnocení „Jane Doe“ (2001) - Almy mater progresivně pojatého hardcore. Nelze se tedy divit, že očekávání od jakékoliv další nahrávky CONVERGE jsou vždy veliká a přistupovat k jejímu hodnocení se musí pokud možno bez jakýchkoliv polehčujících okolností. A tady někde se ukrývá jádro mého problému...
Horkou kaši rovnou vyhodíme rovnou z okna, abychom kolem ní nemuseli pořád chodit a řekněme si věci hezky na rovinu. Sázka na jistotu – omšelá fráze, leč nic výstižnějšího mě v tuto chvíli nenapadá. Na každého jednou příjde menší tvůrčí krize, a tak mu nezbyde nic jiného, než se ještě jednou (dvakrát, třikrát ...) svést na vlně vlastního úspěšného a dobře fungujícího modelu. To se bohužel tentokráte stalo i CONVERGE a nepíše se mi to věru lehce. Což o to, ona je to pořád velmi slušná nálož inteligentně pojatého „bordelu“ s patřičnou dávkou muzikantských schopností, která má stále dostatečnou sílu na to, aby vás „oknom vyhodila a ešte vo vzduchu do riti nakopala“, ale chybí tomu ta přidaná hodnota, kterou tahle americká parta nikdy nešetřila. Z většiny písní totiž sálá pocit odbytosti a odbouchanosti, jako by se kapela rozhodla desku rychle „nasypat“ a jako by jí to ani moc nebavilo. Postrádám více momentů překvapení, schizofrénních a psychedelických pasáží doprovázených charakteristickým kytarovým lomozem dávající vzpomenout na staré NEUROSIS. Postrádám větší rytmickou variabilitu v rychlých skladbách. Postrádám toho prostě víc, co by mě nutilo se k této nahrávce víc připoutat.
Samozřejmě, že z globálního hlediska a z kontrastu ke kvalitě většiny hardcoreové produkce se i nadále jedná o nadprůměrnou, ne-li velmi dobrou desku a i přes má předešla slova „You Fail Me“ obsahuje několik skutečně povedených skladeb, které by se neztratily ani na vrcholných nahrávkách CONVERGE. Ať už se jedná o nervydrásající a dokonale vygradovanou „Last Light“ anebo titulní „You Fail Me“, útočící ve středním tempu s plnou podporou typického convergovského kytarového rachotu. Přiznávám, že v těchto případech jsem si přišel na své a křivka mého nadšení strmě stoupala vzhůru. Vycpávkové písně však nadšení nepříjemně tlumí, a tak mé hodnocení zcela logicky nemůže být lepší.
Přes skepsi a rádoby recenzentský odstup zůstávám i nadále nadšeným optimistou a „You Fail Me“ beru jako tvůrčí time out, na který má každý nárok a který, v což pevně doufám, zůstane jen malým pozastavením v dalším vývoji a kvalitativním růstu CONVERGE.
Oddechový čas. Nic výstižnějšího mě v souvislosti s hodnocením nové desky amerických hardcoreových progresivistů nenapadá. Chybí tomu lepší nápad, šťáva, nadšení ... Stále se to však velmi dobře poslouchá.
6,5 / 10
Jacob Bannon
- vokály
Kurt Ballou
- kytara, vedlejší vokály
Nate Newton
- basa, vedlejší vokály
Ben Koller
- bicí
1. First Light
2. Last Light
3. Black Cloud
4. Drop Out
5. Hope Street
6. Heartless
7. You Fail Me
8. In Her Shadow
9. Eagles Become Vultures
10. Death King
11. In Her Blood
12. Hanging Moon
The Dusk in Us (2017)
All We Love We Leave Behind (2012)
Axe To Fall (2009)
No Heroes (2006)
You Fail Me (2004)
The Long Road Home (DVD) (2003)
Unloved & Weeded Out (2003)
Jane Doe (2001)
Deeper The Wound (split s HELLCHILD) (2001)
Jane Doe Demos (2000)
The Poacher Diaries (split s AGORAPHOBIC NOISEBLEED) (1999)
Y2K (7''EP) (1999)
When Forever Comes Crashing (1998)
7'' split s Brutal Truth (1997)
Among the Dead We Pray for Light (7'' split s COALESCE) (1997)
Serial Killer (5''EP) (1997)
Petitioning The Empty Sky (1997)
Petitioning The Empty Sky (CD/7''EP) (1996)
Caring and Killing (1995)
Unloved and Weeded Out (7''EP) (1995)
Halo In A Haystack (1994)
Dog Days (demo) (1993)
Where Have All The Flowers Gone (demo) (1992)
Self Titled (7 (1991)
Gravel (demo) (1991)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.