Kontinuita. Tradice. Moderna. Inspirace... Všechny tyto atributy zdobí novou desku vyškovských podivínů DARK GAMBALLE, která je pro mne naprosto bez debat zhmotněnou superstar na kolbišti moderní tvrdé muziky v ČR... Klidně zapomeňte na trapně navztekané wýkřiky báječných muskulaturních masérů pro uvědomělé klučíky na prkýnkách, na to trapné opisování a napodobání welkých nu-metalových wzorů... Jsou tu DARK GAMBALLE. Sebevědomí, sví, poučení, poetičtí, neopakovatelní...

Materiál na „Superstar“ možná trochu zarmoutí příznivce výlučných a tak trochu jinoběžných hádanek z „Merizo Nanen“, nicméně rozhodně nezarmoutí ty, kteří, podobně jako já, milují tvář kapely, jakou nabízejí klipové „Můry“. Vybraně melodickou, přímočarou, tvrdou, hitovou, dráždivou... Malý exkurz pro ty, kteří jsou ve světě DARK GAMBALLE nováčky. Vezměte si dokonale zpracované vlivy tzv. nu-metalové školy – maximálně úderné riffy, proměnlivý vokál, skvěle zmáknuté elektronické dochucování... smíchejte to s vybraným citem pro atmosféru a náladu, výtečným vokálním aparátem, produkcí i zvukem světových kvalit a materiálem, který v klidu a s grácií nastrká do kapsy většinu toho, co k nám hrnou rádia... a máte tak zhruba jednu polovinu „Superstar“. Narozdíl od všech vylouhovaných odvarů a prvoplánově nasraných šmejdů a nedodělků mají GAMBALLE v zádech nepostradatelnou věc – konitunuitu patnácti let na hudební scéně a z ní plynoucí přirozenou a přesvědčivou poetiku i ucelené sdělení. Ona poetika je zvláštní, intimní, místy melancholicky posmutnělá, jinde úderně vzteklá (bez zbytečně přehnaných gest). Texty „Superstar“ jsou skutečnou lahůdkou, zaujmou výtečnou slovní rytmizací i neotřelou obrazivostí. Za všechny si neodpustím citátek ze skladby „Pod vodou“:

... den vidí rybím okem
studeným, mlhavým
a čas se vlečem krokem
někdy se zastaví

ticho rán někdy protnou
árie sirény
plaší ji lodě v dálce
schová se do pěny...

Dobrý text je jen polovinou cesty k sugestivitě, tou druhou je osoba zpěváka... a maestro 10 je opravdu povolaným recitátorem a zesilovačem nálad. Jeho vokální talent je neopakovatelný a svým způsobem chápu, že jej někteří srovnávají s Danem Bártou (byť 10 je mnohem drsnější). Od nasraného řevu, přes tišší, avšak brutální přednes, až ke komorním sametovějším rejstříkům je přesvědčivým a strhujícím katalyzátorem produkovaných emocí. Skutečným vrcholem jeho projevu je poarabštělý protestsong „Strejda Sam“, pro mne osobně jedna z nejlepších věcí alba.

Klenot vedle klenotu dřepí na tomhle kotoučku, jedna vybraná melodie střídá druhou, energické riffování na vás útočí v mohutných vlnách, každá píseň, byť budovaná na podobném půdorysu jako ty ostatní, má svojí duši, svůj mikropříběh, svou zajímavost, svou atmosféru. Za jedinou slabinu považuji „Strejdu Sama II“, kde se představí sám slovutný Apoka z NAŠÍ VĚCI, ale jeho politické horování proti ušákům mě narozdíl od lehkého cynismu z jedničky „Sama“ nechává zcela chladným.

Ne náhodou končí Superstar předělávkou Zubaté od nestorů z PRAŽSKÉHO VÝBĚRU. Je-li libo dějinnou paralelu s touto nahrávkou, pak právě Kocáb a spol. budou tou nejlepší. Chytlavé, přitom tvrdé, zábavné, přitom inteligentní, vědomé si tradic, přitom moderní. Deska roku a dost možná nejen na české scéně...