Nastal podzim a s ním i čas na poslech emotivněji zaměřené hudby. Čas na chvíli se odprostit od rozjuchaných rychlovydrnkávaček, od krvavých masakrů, na chvíli se uzavřít s blýskavým kotoučem v zešeřelé místnosti, s nahrávkou jejíž obsah sahá dál. Akordy jen naznačují kudy se myšlenky autorů ponesou. Je příjemné nechat za zády přímočarost a jednoduchost hudby „pro masy“ a pátrat v hudebních motivech jako v mlze, jako bloudit tmavým lesem, sledovat hlavní stezku, ale přesto si nebýt jist koncem své poutě. Melodickou stezku plnou emocí a skrytých citových výrazů, jít po nejisté cestě, jejíž konec je tou nechtěnou nutností každé pouti. Snad proto se k takové hudbě vracíme stále znovu a znovu a objevujeme další skrytá tajemství. Nasloucháme veršům básníka který sám svou budoucnost teprve hledá, možná ani nehledá, možná najít nechce, chce se jí vyhnout, propadá splínu a chce uniknout do krajiny umění. To on nechává svou bolest na chvíli přenést do svého díla, do melancholické melodie, která v sobě má část duše svého tvůrce. Snad právě proto že šťastný básník nedobré verše mívá, snad právě proto je jeho krajina plná kontrastů, plná šedi ale i citu. Snad právě proto v nás umění vzešlé z nevyrovnané mysli nechává nejvíce dojmů.

Ale proč to vlastně píši? Asi proto, že o tomhle EGIDA vůbec není. Možná kdesi v dálce je cítit snahu o atmosféru melancholické hudby, citově laděné lyriky, ale výsledek je bohužel někde jinde. Je snadné se zaposlouchat do pomalé melodické písně, ale je značně obtížné udržet pozornost, neřku-li se oddávat soustředěnému poslechu několika stále se do kola opakujících akordů a zcela neměnnému rytmu po dobu sedmi minut. Po hudební stránce je to pak něco mezi těžkou avandgardou a mozkovým výplachem. A z postupného usínání pak již posluchače probouzí jen občasné básnické kotrmelce. Nechci si hrát na znalce teorie poezie (od toho je zde kolega Marigold :-) ), ale některé rýmy i mě kopou do uší. Navíc se zpěvačka této skupiny snaží vyzpívávat skoro každou sááámoohláááskůůů a tak je její projev až k uzoufání monotónní a úúútááhááánýýý. Toliko k prvním dvěma skladbám. Vezme-li někdo jednoduchý hudební motiv a dokáže jej rozpracovat a postupně na něj nabalovat další či jej gradovat, pak je to úctyhodný umělec (že bych podpásovým úderem zmínil Ravelovo Bolero?, to ne, to bych nemohl), ale napadne-li někoho jednoduchý motivek a ten opakuje do úmoru několik minut, tak musí být blázen. Toliko k instrumentální skladbě na demu. A titulní „Čas nadějí“? Ach ne, odpusťte mi mé jízlivé poznámky, ale tohle mi připomíná Ivetu Bartošovou při posledním tažení, kdy se rozhodla pro autorskou tvorbu. Mám snahu se na původní českou tvorbu dívat umírněným okem, ale když někdo systematicky likviduje estetické cítění posluchače, nelze být milosrdný. Nelze při druhém třetím poslechu neusnout.