OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těžké přetěžké bude hodnocení třískladbové nahrávky tuzemské AGONIE. Jsou k tomu hned dva výrazné důvody. První vadou na kráse je skutečnost, že každá ze tří skladeb je nazpívaná v jiném jazyce, což je v případě tak krátkého materiálu nešťastné. O to horší, a zároveň druhý, mnohem větší důvod k pochybnostem je skutečnost, že každá ze tří skladeb je od sebe stylově i zvukově vzdálená na stovky kilometrů.
Zatímco první anglicky nazpívaná a notně rozmáchlá „A Story About…“ inklinuje k nezávislé scéně a americkému new wave garážovému rocku s ležérním punkově hýkavým hlasem, je druhá „La Nuit Parisienne“ nekonečnou francouzsky odzpívanou baladou bez momentu překvapení. Tato skladba se při veškeré své beznápaditosti došplhá až na neuvěřitelných 8 minut. Jediným zpestřením je zde občasné vstoupení hostující vokalistky, která obohatí už tak notně hovězí a navzdory mnoha poslechům banální hlasové pojetí ústředního zpěváka. Ano, vokál je na CD „A Story About…“ nejslabší ze všech přítomných položek. To se projeví zejména v závěrečné česky nazpívané skladbě „Hladoví v noci“, která je od předešlých dvou nejvzdálenější a ještě mnohonásobně méně zajímavá. Tato skladba totiž není po instrumentální stránce nic jiného než tuzemský těsně porevoluční thrash metal, jaký předváděli např. DEBUSTROL, avšak zpěvák vše dožene do maximální unylosti a šedi svým rádoby zlým a nasraně šeptavým projevem koketujícím lehce s hardcore frázováním. A text, který v refrénu chrlí: „Já říkám tvůj svět je můj, když přijde tvůj, zas říká stůj, jsi jsi můj“ se mi také nejevil zajímavý. No co, možná jsem jej nepochopil. Klady nahrávky vidím ve zvuku, který rozhodně není špatný a ve využití kláves v prvních dvou skladbách, které se snaží vyvést materiál z hustokytarové zatuchlosti, jakou zde demonstruje skladba „Hladoví v noci“. Největším průserem je absolutní absence výrazné melodie, instrumentální nápaditosti, či momentu překvapení ať už v písničkové či progresivní formě. AGONIE nejsou ani jedno ani druhé. Po mnohonásobném poslechu CD si vlastně ani nedokážu představit, co tahle kapela hraje. Punk? Metal? HC? Rock? Kdo ví.
Směs alternativní profláklosti, francouzské pocitovosti a hraného metalového vzteku může ohromit tak partičku známých v oblíbeném baru na okraji Prahy. Já z této neucelené nahrávky nejsem schopen vydedukovat, co vlastně tato kapela hraje a najít byť jen jeden svěží neotřelý moment, který bych si s nadšením mohl pouštět pořád dokola.
3 / 10
Jan Černý
- kytara, zpěv
Max Kryžanovský
- baskytara, kytara
Jiří Havel
- klávesy
Libor Janeček
- kytara, baskytara
Rob XXX
- bicí
Hosté:
Helena Klárová
- vokály
Milan
- vokály
1. A Story About...
2. La Nuit Parisienne
3. Hladoví v noci
A Story About (2004)
Ženy (2002)
Bolest (2000)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.