Cesty života jsou křivolaké a historie floridských SAVATAGE řádně kostrbatá. Poté, co se na počátku devadesátých let po velmi úspěšných albech „Gutter Ballet“ a „Streets/A Rock Opera“ s kapelou rozloučil díky věnování se studiové práci její frontman a jeden z vůdčí dvojice bratrů Olivových, skladatel a zpěvák Jon, nikdo netušil, že se o pár let do této kapely znovu vrátí coby vůdčí skladatel a klávesák. To vše díky tragické nehodě svého bratra a vynikajícího kytaristy Crisse, který zahynul bezprostředně po úspěšném turné SAVATAGE k albu „Edge Of Thorns“ z roku 1993, na kterém debutoval vynikající zpěvák Zachary Stevens. Následující tři alba SAVATAGE tedy „Handful Of Rain“ věnované památce Crisse (zde Jon jen z povzdálí korigoval ducha nahrávky), „Dead Winter Dead“ jež bylo inspirované hrůzami války v Jugoslávii (od této chvíle však Jon znovu jako plnoprávný člen souboru) a zejména koncepční dobrodružná suita „Wake Of Magellan“ byly uznávány širokou metalovou veřejností. Zejména germánská střední Evropa ležela v devadesátých letech SAVATAGE u nohou. Poté přišel odchod Zacharyho Stevense a Jon byl nucen ujmout se svého léty opotřebovaného zpěvu, který naplno prezentoval na vcelku průměrném albu SAVATAGE „Poets And Madmen“ z roku 2001. Nyní Jon Oliva přichází s vlastní sólovkou, která by klidně mohla být dalším albem SAVATAGE.

Nechce se mi zde rozpitvávat celé album detailně skladbu po skladbě, protože i tak působí maximálně vyrovnaně a uceleně. Stylově je, jak jsem již zmínil, velmi podobné tvorbě domovských SAVATAGE. Jsou na něm použity podobné postupy. Ke slyšení je mnoho výborných, klávesami ozdobených hard rockových kompozic, jež se hodně přibližují bombastičnosti 70-tých let, kterou reprezentovali např. QUEEN či MEAT LOAF. Narozdíl od šampiónů (nic proti QUEEN, ti byli ve svém stylu unikátní) a masitého knedlíka, Jon Oliva prezentuje svou hudbu bez zbytečně přeslazeného patosu s větším metalovým důrazem a agresivitou. Skutečnou ozdobou kolekce jsou výstavní kytarové postupy pevné v riffech, brilantní v až diamantově čirých sólech. Největší překvapení však zažívám při poslechu znovuzrozeného Jonova hlasu, který byl v průběhu takřka celých devadesátých let díky nezdravému životnímu stylu nepoužitelný a na posledním albu „Poets And Madmen“ ještě prakticky neuzdravený. Zde je Jon pěvecky nejsilnější od alba „Gutter Ballet“, schopný zařvat i procítěně zazpívat při všudypřítomném klavíru. Ba co víc, jako v dávnověku vygradovat notně ryčný hrdelní rejžák. Ze skladeb bych vyzdvihnul hned úvodní stupňující se symfonii „The Dark“, která inklinuje k až muzikálové bombastičnosti a znamenitě celé album rozehrává. Následuje rozervaná „Gimme Some Hell“ s textovým odkazem na domovskou formaci a vlastní boj o zachování příčetnosti a zbavení se alkoholové závislosti. Největšími klenoty jsou však třetí pompézní „Guardians Of Forever“ a podobně strukturovaná „Father Son And Holy Ghost“. Dál potom muzikálově teatrální „Slipping Away“ a queenovská „All The Time“. Ve skladbě „Nowhere To Run“ dojde zas na připomenutí si SAVATAGE v ranném období, kde je razantní metalový riff osmdesátých let skvěle zkombinován s čarokrásnou snivou slokou aby celá skladba vygradovala v adrenalinovém refrénu. Slabším místem alba je jeho závěr, který nepřináší zas až tolik silných a nových momentů , které by se vyrovnaly prvním dvěma třetinám desky.

Jon Oliva vyprodukoval kvalitní nahrávku korespondující s muzikou, jakou se po celých dvacet let prezentoval. Album by mohlo být stylově i kvalitativně použitelné jako další řadovka SAVATAGE a jistojistě nechává zapomenout na poslední desku této kapely -- „Poets And Madmen“. Oceňuji mistrovské výkony všech zůčastněných, Jonovu znovu nalezenou pěveckou pohodu a stupeň dramatičnosti, kterým byla tato nahrávka opatřena. Jedinou škodou je slabší závěr alba, kde se Jon opakuje a jen přehrává dříve již slyšené. Hardrocková nahrávka od srdce.