OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SEAR BLISS jsou v české kotlině velice známým pojmem. Troufám si tvrdit, že nejen pravidelní návštěvníci festivalu Brutal Assault dobře vědí alespoň to, že se jedná o „ty Maďary s tou trubkou“. Ti více zainteresovaní a ti co byli na festivalu při smyslech (a že jich bohužel nebylo moc) zajisté dokázali ocenit svojské pojetí atmosférického dark/black metalu a současně i bezpečně identifikovat, že v rukou Zoltána Pála se neblýskala trubka, nýbrž pozoun.
Často slýchávám názor, že pokud by SEAR BLISS nedisponovali zmíněným plechovým instrumentem, rozhodně by se o nich tolik nemluvilo a byli by považováni pouze za průměrnou kapelu, kterých jsou na scéně desítky. Těžko s tímto tvrzením mohu souhlasit, neb pozoun neplní funkci sólového, ale pouze doprovodného nástroje. Je tedy logické, že na pozounových partech produkce kapely v žádném případě nestojí, i když je samozřejmě pravda, že využití pro metalovou hudbu netypického nástroje přidává skupině na atraktivitě a jistým způsobem jí dodává punc originality.
Po důkladných poslechových seancích je jasné, že s „Glory And Perdition“ přichází druhý vrchol v tvorbě maďarské stálice. Ten první se odehrál na nahrávce „The Haunting“ (1998), která na zlatém podnose nabídla osmero dlouhých kompozic ve jménu zajímavého dark metalu s pořádnou porcí atmosféričnosti. Postupem času se však tvorba SEAR BLISS začíná radikalizovat, když vstřebává stále více a více black metalových klišé. Výsledkem zhoubné metamorfózy je aktuální disk „Glory And Perdition“, který se k nám dostává opět zásluhou Red Stream Records. Již podle ukázek, které se v srpnu rozléhaly kamenolomem u Konice bylo evidentní, že maďarští chasníci neváhali oproti předchozímu opusu „Forsaken Symphony“ sešlápnout rychlostní pedál ještě více k podlaze. Přesto však můžeme jen těžko mluvit o čistém black metalu, neboť SEAR BLISS si i nadále uchovávají svůj pověstný cit pro zadumané dark metalové mezihry s výraznou klávesovou melodikou (klapky dostaly největší prostor v instrumentálních skladbách, které jsou na albu hned tři). Z regulérních skladeb zaujme hned rozjezdová „Birth Of Eternity“ s patetickými pozounovými party a překvapivými hlasovými expresemi Andráse Nagyho v gradujícím refrénu (jaký rozdíl oproti nepřesvědčivému chrčivému mluvo-zpěvu ze starších alb!). Ve skladbách „Birth Of Eternity“ a „Shores Of Death“ se navíc participoval i jistý Attila Csihar, asi ta vůbec nejznámější postavička, kterou kdy maďarská scéna vyvrhla. Blackový atak sílí v „Night Journey“, posmutnělý dechový instrument je nucen pod náporem zuřivých riffů odstoupit do pozadí, přichází podmanivá klidná pasáž a poté opět silný refrén, kde majestátní pozoun znovu vynikne v plné parádě. Schopnost pohrát si s několika různými náladami během jediné skladby - to je hlavní devíza maďarských trubadúrů.
„Glory And Perdition! je ukázkovým dílem melodického black/dark metalu. I přes neustále se zvětšující podíl černého kovu se jedná o snadno identifikovatelný výkovek made in SEAR BLISS. Kapela, pro níž není výraz „vývoj“ pojmem ze slovníku cizích slov.
"Glory And Perdition" je ukázkovým dílem melodického black/dark metalu. I přes neustále se zvětšující podíl černého kovu se jedná o snadno identifikovatelný výkovek made in SEAR BLISS. Kapela, pro níž není výraz „vývoj“ pojmem ze slovníku cizích slov.
8 / 10
András Nagy
- zpěv, baskytara, klávesy
István Neubrandt
- kytara
Csaba Csejtei
- kytara
Zoltán Pál
- pozoun
Zoltán Schönberger
- bicí
Attila Csihar
- zpěv (host)
1. Birth Of Eternity
2. Reverie
3. Night Journey
4. Glory To Perdition
5. Two Worlds Collide
6. Ode To The Dying Star
7. Shores Of Death
8. Dreams Spectre
9. Blood Serenade
10. Lacus Somniorum
Glory And Perdition (2004)
Forsaken Symphony (2002)
Grand Destiny (2001)
The Haunting (1998)
The Pagan Winter (re-release) (1997)
Phantoms (1996)
The Pagan Winter (demo) (1995)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Red Stream Records
Stopáž: 38:37
Produkce: András Nagy, Viktor Scheer
Studio: HSB Studio, Dunakeszi (Hungary)
Moje prvé stretnutie zo Sear Bliss! Bohovské, strašne sa mi to páči! A toto má byť vraj najhorší album Sear Bliss, podľa jedného chlapíka, čo má od nich všetky albumy. Pol boda im uberiem, kvôli starším albumom ak by teda mali byť lepšie.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.