À TERRE - Embrasser La Nuit
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Finské seskupení s mírně klišovitým pojmenováním svým aktuálním kotoučkem rozšiřuje řady početného odvětví severského gotickými prvky nasáklého metalu. Nicméně tady téměř veškerá podobnost s existujícími žánrovými klišé, a to nejen hudebními, končí (snad až na momentální vizáž protagonistů). Pánové jsou totiž odkojeni stařičkým černým kovem a i v jejich současném hudebním rozpoložení jsou tyto vlivy do jisté míry stále patrné, přestože některé prvky v hudební formě mohou zpočátku evokovat opak. Měl-li jsem tu možnost posoudit, pak z ukázek ze starších nahrávek na webu kapely dýchá chladná atmosféra nejmelodičtějších okamžiků třeba takových ranných BORKNAGAR. Také „Quicksilver Clouds“ jednoznačně dokládá, že výrazné, přesto však nijak prvoplánové, melodie jsou bez diskuzí výraznou doménou kapely a více než nihilismus gotického hnutí je hudebníkům bližší nikoliv drásající, ale poklidná melancholie, evokující barvité obrazy plynoucích mraků.
Možným impulsem k částečnému hudebnímu posunu byla patrně i časová prodleva od poslední nahrávky a také příchod nových členů, jejichž angažmá čítá. …AND OCEANS, ENOCHIAN CRESCENT, ROTTEN SOUND či méně známé CARTILAGE a VOMITURITION. Nicméně hudebníci si pravděpodobně potřebují odpočinout a produkce THROES OF DAWN se na hony vzdaluje jejich původním působištím. Dominantní postavení na „Quicksilver Clouds“ zastávají velmi tradičně a dalo by se říci až trochu archaicky znějící klávesové plochy a efekty či piáno. Kompozice a naturel skladeb je však naštěstí zbaven plytkého sentimentu a výrazná a chladná skandinávská melodika se stává poznávacím prvkem kapely. Uhlazené kytary jsou v tomto případě staženy hodně do pozadí a nehrají prim. Jako podklad vyznívají značně jednoduše a po většinu doby plní jedinou funkci tím, že tlačí skladby kupředu a dotvářejí rytmický rámec. Jejich pravý čas přichází teprve v nejmelodičtějších okamžicích a o dlouhé vyhrávky poté není nouze. A těch je na albu požehnaně. Zejména druhá část počínaje titulní „Quicksilver Clouds“ hýří chytlavými melodiemi a příjemně melancholickou atmosférou výrazných kláves a akustických kytarových tónů a představuje to nejlepší, čeho jsou v aktuální podobě Finové schopni. Vrcholů dosahuje třeba v „Hyperion“ či „Destroying The Angel“. Skladby se většinou nikam překotně neženou, přes příjemnou rozvláčnost však nechybí občasné zrychlení. Zpěvák Henri Koivula používá celkem slušný hlasový rejstřík a vedle čistého zpěvu odkazuje v rychlejších pasážích na své hudební kořeny v podobě tradičně zkresleného „havraního skřehotu“, aniž by právě tento prvek působil v hudbě THROES OF DAWN jakkoliv rušivě.
THROES OF DAWN nepostrádají charakteristický severský cit pro silné a líbivé melodie. V mnoha náznacích se na aktuálním albu hudebně vrací do nedávné minulosti a křísí přímočarou a nekomplikovanou atmosféričnost a k jako takovému je třeba k němu přistupovat. I tak se ale nemohu ubránit nutkavé myšlence, že někdy citelně chybí výraznější prvek, okamžik, který by hudbu pozvedl ze současného nadprůměru a svou intenzitou prolomil mírnou uniformitu některých pasáží, podivně syntetickou produkci a z toho plynoucí občasné pocity nevýraznosti a ztráty intenzity. I přes zmiňované nedostatky a dříve či později se vynořivší myšlenku, že vše prezentované na aktuálním albu už to v mnoha podobách někdy bylo, nepředstavuje posluchačská nenáročnost a především velmi chytlavá a přímočará melodika „Quicksilver Clouds“ v záplavě podobně laděné hudby špatnou alternativu, která mně osobně zprostředkovala nemálo příjemných okamžiků a k níž se i nadále budu vracet.
Přímočaré a posluchačsky nenáročné album, které se však může pyšnit velmi líbivou přesto nijak prvoplánovou charakeristicky skandinávskou melodikou.
7 / 10
Henri Koivula
- zpěv
Jani Heinola
- klávesy
Juha Ylikoski
- kytara
Jani Martikkala
- bicí
Harri Huhtala
- baskytara
1. Vertigo
2. Hollow Reflection
3. Transcendence
4. Black Carbon Snow
5. Quicksilver Clouds
6. Hyperion
7. The Destroying Angel
8. Halo Of Flies
9. Ophelia
The Great Fleet Of Echoes (2011)
Quicksilver Clouds (2004)
Binding Of The Spirit (2000)
The Blackened Rainbow (EP) (1998)
Dream Of The Black Earth (1998)
Pakkasherra (1997)
Pavlovu recenzi podepisuju se vší zodpovědností... Dokud si THROES OF DAWN hrají na klávesovou gotiku, je výsledek rozpačitý, ale jakmile se do hry dostane kytarová melodika, začínají mít mraky v barvě rtuti skutečnou poetiku a bouřlivou přitažlivost. Tahle kapela nepopírá svůj původ, nijak dramaticky ho nepřekračuje směrem k originalitě, na druhou stranu, necizopasí přespříliš. Prostě útulná a přítulná deska, trefená s citem na hranici kýče a vkusu.
Tak já se podepisuji pod názor tona, Pavla i Marigolda. doplnil bych ale za sebe, že jak některé skupiny a některá alba hýří dobrými nápady a originalitou, ale nějak se mi je nikdy ani moc nechce poslouchat, tak Throes of Dawn jsou přesný opak - trochu unylí a přímočaře melancholičtí, ale poslech při té správné náladě je prostě bezkonkurenční (no, to trochu přeháním, konkurence naštěstí JE), a tak za 11/10. Protože taková nálada není naštěstí vždy (to už bych sem nepsal ale měl za sebou úspěšný pokus o sebevraždu) tak dávám jen 9,5/10
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
U retro hevíků je klíč jednoduchý: buď to kopne, nebo ne. U těchto Švédů je situace ihned jasná. Příjemně dobový zvuk, přesvědčivý projev, jednoduché háky a príma veteránská atmosféra. Výsledkem je žánrově trve kolekce, kterou člověk vděčně vdechne.
Ejhle, špičkový německý debut našťouchaný bravurním technickým DM. Má to dost valérů, skvělou balanci mezi melodikou a zrůdnou agresí, zábavný vokál a explozivní basu, která evokuje klasiky žánru. Němci působí dojmem, že se pro první ligu narodili!
Košatý technický death, agresivní náklepy střídá progresivní hravost a přestože se jedná o brutální formu death metalu, je to i dostatečně čitelné. Povedený zvuk dává vyniknout všem instrumentálním parádičkám. A tempo je většinou zabijácké. Palec nahoru.
Tento šťavnatý mix proto-black/deathu s thrashovým zurvalstvom, nasratosťou a rýchlosťou sa mi veru pozdáva. Švédom to krásne hrá, tento debut u slovutných Century Media sa veru podaril.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.