Je posedlý bizarní romantikou. Fascinován zašlým. Když ostatní jdou spát, odívá se do černého, bere svůj noktovizor z druhé ruky, šperhák a pouzdro, do kterého ukládá knihy. Prolézá staré a opuštěné domy, plíží se tmou, prohledává zašlé kouty, poslední dozvuky lidské fascinace psaným. A sbírá je, staré zaprášené trosky lidských snů v oprýskaných vazbách. Dávno prachem pokryté vazby zapomenutých románů a novel druhé jakosti. Vzrušují ho. Živí ho. Když v jedné staré vile najde podivný román Volný pád na Tahulú, začíná se jeho život prudce měnit. Buď je ta kniha mnohem víc než jen fantaskní román druhé kategorie, nebo se kdosi zbláznil. Tak jako tak, než dá knihu z ruky, musí se dozvědět pravdu... Za každou cenu.

V pořadí pátá kniha Jaroslava Pížla, prozaika, básníka, držitele prestižní Ceny Jiřího Ortena, je událostí se vším všudy. Pomineme-li fakt, že se jeho dílo skvostně drží v ruce a nádherně vypadá (pomněme tento nezastupitelný element knižní magie!), čte se především jako zbožštělé romány mých mladých časů. S dechem zatajeným, na jeden zátah, se zády vtisknutými od oblíbené lenošky/křesla/polštáře. Připomíná mi artefakt, který křísí ty dávno zapomenuté časy intimního souznění s Verneovkami a Mayovkami, přičemž podstata tohoto bezmála nábožného vytržení literaturou se stává jedním z hlavních principů popisovaného románu. Žánrově můžeme vymezit Sběratele velice snadno. Je to spojení detektivní zápletky, dobrodružných prvků, sci-fi a čehosi, co bych povšechně nazval „imaginativní“ literatura. To proto, že autor skrze subjekt hlavního hrdiny nenápadně přetváří/poetizuje zdánlivě pragmatické dění, z událostí vytváří tajemství a tomuto tajemnému podřizuje svoje vnímání. Nedozvíme se prvně jména některých hlavních figur knihy, pouze přezdívky, která jim udělí vypravěč. Marné je, že se nakonec vyjeví jejich identita, pro čtenáře zůstanou nadreálnými Piloty, Kovboji, Rybáři. Moc literatury dávat jména a přetvářet všední v neobyčejné úzce souvisí s onou magií psaného, kterou Pížl ve své knize oslavuje a temazituje.

Máme tedy hlavního hrdinu, jakého potřebuje dobrodružná literatura, nepříliš jasně charakterizovaného, vyprávějícího své zážitky v dynamické a jen zřídka kdy hlubší myšlenkou stylizací disponující ich formě. Máme vynikající příběh, jehož rozuzlení se nedá dopředu odhadnout, neboť neznámé jsou velice chytře rozmístěny po textu. Máme však především výtečného autora, který si chce hrát. S fantazií, se čtenářem. Svým hraním chce vytvořit Knihu. Otevřený vesmír, ve kterém je všechno možné. Dokonce dvojúrovňový vesmír. Máme knihu o člověku, který našel knihu a zároveň knihu o knize, která byla nalezena a je čtena. Vzniká zvláštní magie, kdy čtenář skrze oči ich formového vypravěče kapitolu po kapitole čte Volný pád na Tahulú a podobně jako sběratel Ryska pátrá ve velmi zvláštním a smutném světě fantaskního románu po příčině nebývalého zájmu o výtisk v černých deskách. Pížl zkrátka napsal dvě knihy a vtělil je do jedné. V jedné pátráme po příčině fascinace knihou, ve druhé procházíme životem člověka, který touží, bojuje se strachem z této silné touhy a přitom ztrácí to nejdražší, co má – vlastní matku. To vše v kulisách zvláštního města v jiném vesmíru, jiné dimenzi. Vznikl tak precizní a dotažený text, který čtenáře absorbuje vlastně dvakrát. Dvojí iniciací. Nejprve skrze vypravěče do děje knihy a pak skrze druhého vypravěče (tentokrát typicky vševědoucího, jak bývá ve sci-fi zvykem), do knihy v knize. Není čas vydechnout, je nutno hltat vjemy z obou světů, pátrat po vodítkách a nechat se dovést k rozuzlení.

Sběratelé jsou knihou neobyčejně riskantní. Stojí na ději, na způsobu, jakým autor vymyslel a odvyprávěl příběh. Mají pečlivě a dovedně budovanou atmosféru, precizně vedenou linku napětí, kterou však jediná chybička, nedomyšlenost, zaváhání, mohou obrátit v nic. Jenže ono se to neděje. Pížl vede svoje hrdiny rukou mistrovskou, graduje zápletku až k pointě, která je nečekaná, obejde se bez matoucích veletočů a v důsledku jen a jen dokazuje, že Sběratelé knih jsou něčím víc než je a pouze strhující dobrodružnou literaturou. Pro mne jsou nádherným obrazem člověka a knihy. Přechodem mezi světy. Poklonou nepojmenovatelné magii psaného a TIŠTĚNÉHO. Připomenutím, co je kniha a v čem je kniha nepřekonatelná. Ve světě elektronizace a pragmatismu jsou Sběratelé knihou-artefaktem, hmotným a hmatatelným důkazem toho, že literatura není jen vidět, ale i držet. Nuže, jsem rád, že jsem v držení Sběratelů knih. Že si s touto knihou mohu zalézt na klidné místo, uchopit její příjemný přebal a ponořit se do jiného světa. Projít branou. Být iniciován skrze magickou formuli textu...