OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V menším pražském klubu vystoupily výše uvedeného dne dvě svojské kapely - klatovští technothrasheři ASMODEUS a pražská HC/metalová partička GLOCK 22.
Před zhruba šedesátkou platících fanoušků odstartovali živou produkci prvně jmenovaní okolo deváté hodiny večerní a v první části svého setu vsadili (za podpory hodně solidního zvuku) na průřez tvorby ze starších alb. Již v těchto okamžicích potvrdili v jak skvělé instrumentální formě se nachází. Vůdci Beštovi během let pod rukama vykrystalizovala skutku našláplá družina, kterou hraní jeho složité, ale energické hudby baví. Pokud lze snad hochům něco vytknout, pak je to poněkud profesorský live projev v první řadě kytaristy (a až poté zpěváka) Miloše Bešty, soustředícího se na deklamaci textů. Basista Milan Pózel se zdá býti nemetalovým týpkem, neustále se mazlícím se svými pěti strunami, excelentní bubeník Vladimír Hořký zůstává ve stínu jím pekelně roztančených činelů a tak hlavní pozornost na sebe strhává energický sólový kytarista Tomáš Bešta (neb jako benjamínek je z celé sestavy jednoznačně nejvíc v pohybu). Originální kapela, originální koncertní dramaturgie (tedy v mezích české hroudy, v zahraničí už ji tu a tam někdo použil) - po vzpomínkovém úvodu nasazen nejtěžší kalibr a sice živé provedení kompletního posledního CD „Sabbat v Carnegie Hall“, na kterém ASMODEUS dospěl ke svému muzikantskému i textařskému vrcholu (pořadařené „mystery“ náměty hudebního publicisty Jana Petrička). Song „Živé světlo“ osvěžil (stejně jako na studiové nahrávce) hostující trumpetista Lukáš Koudelka. Technický thrashmetal z mnoha rytmickými záseky, melodickými vyhrávkami a údernými refrény hodnotili posluchači zdvořile uznalým potleskem, avšak o žádný aplaus se rozhodně nejednalo. Jako poslední byla uvedena skladba s pracovním názvem „Rokec“, zpívaná tolik oblíbenou svahilštinou, což byl hodně odlehčený kousek ve stylu hardrockových velikánů. Zbyl čas i na lehce vytleskaný přídavek v podobě písně „Tenkrát na západě“ z debutního CD „Prosincová noc...“ a pro znalce poměrů zbývá dodat, že z alba „Příjezd krále“, zajímavé, ale slepé uličky na jinak urputné ASMO cestě, nezazněla jako již tradičně ani nota.
Po přestavbě nástrojové aparatury došlo i na (pro mne „pokapelu“, snad se hoši neurazí) GLOCK 22, na kterou evidentně dorazila většina z přítomných fans. Za horšího zvuku (vystřídali se totiž i muži za mixpultem) naservírovali porci melodického HC/thrashe, vyšperkovanou heavymetalovými sóly šikovného kytaristy Filipa Šimbery. Skupina působila jako celek živelněji než „předskokan“ (jistě i díky tomu, že zpěvák Milan Veselý není narozdíl od Miloše Bešty svázán kytarou), ale i přes své nesporné instrumentální schopnosti originality ASMODEA nedosahuje. Při výběru repertoáru byl kladen důraz na skladby z letošní novinky „Síla v nás“ a i přes vřelejší přijetí od publika se ani GLOCKu nepodařilo zvednout diváky od stolů a vytvořit pod pódiem sebemenší kotlík
Přesto musel být vnímavý posluchač s tímto vydařeným a zajímavým dvojkoncertem navýsost spokojen.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.