Co jiného nežli Černou pečeť měl by metalista – patriot vzývat coby předčasný příchod (ne)svátků? Která jiná kapela zasloužila by si tolik slin nedočkavosti, nežli mistři černého řemesla – ROOT? Pěkných pár let má tahle kapela se svým pojetím metalu mílový náskok před těmi, které jsme si uvykli škatulkovat pod ošidnou nálepku dark metal... Marně budete hledat na scéně kapelu, která pevně a neochvějně razí své vize, aniž by si zadávala, nebo kolísala v nejistotách.

ROOT zkrátka jsou a byli samorostlým kořenem zla a temnot, pěvci pekel a podzemních říší. „Black Seal“ klade na jejich bohaté dílo skvostnou černou pečeť, která nikterak nepopírá to, čím ROOT prošli, přesto se však nebojí kráčet ještě hlouběji do propasti... Po stránce produkce a zvukového provedení je nový počin vůbec tím nejzralejším a nejdotaženějším z celé diskografie. Jakkoli se někdy bzenecký Shaark může někdy jevit zrádný, pod rukama mistrů byl každý jeho klad dokonale zúročen. Kytary jsou oproti „The Book“ řeřavější, vytažené výše. Evilově artilerii se dostalo skvostné péče – kotle nádherně duní, syčení činelů nevyčnívá a kopáky jsou zakomponovány naprosto hladce a harmonicky – žádné čvachtání, nebo plechové datlování se nekoná. Načechraná Igorova basa zakládá na pevné a hutné podloží, kteréžto pak maestro Big Boss umocňuje svými monumentálními hrdelními rezonancemi. Inu, není třeba cestovati do Dřevodomků a finských Voxů, aby sound kapely udržel prst na pulzu doby...

Hudební lektvar, který zurčí a klokotá uvnitř přitažlivě černého kotoučku nijak nezapírá neposedný naturel jeho tvůrců. ROOT se nenechávají lapit do stále módnější pasti gotického (dark) metalu, ale stále razí svůj jedinečný, instrumentálně neuvěřitelně propracovaný muzikální koncept. Paján, jež jsem pěl na kytaristu Blackieho, zabývaje se jeho projektem CALES, bych tu klidně mohl odpapouškovat s tím, že bych do něj musel zahrnout i kolegu sekerníka Ashoka. Jejich hra není postavená na dunivosti, přímočarosti, ale naopak na neustálém doplňování, proplétání... Nechají sjednotit svoje halapartny v pěkně roztopeného zasekávání („The Festival Of Desruction“, „Faith“), jindy tkají plačtivé předivo svých riffů („Salamandra“), nebo vystaví celou skladbu na neskutečně triviálním motivu, na něž pak nabalují nejrůznější miniaturky („Liber Prohibitus“). Sóla prudce tryskají ze složitého spletence zvuků jako křišťálový pramen a dotýkají se... nebes? Pekel!

Vyčerpávající charakteristiku jednotlivých záseků po mně nežádejte, na to jsou moje zkušenosti s novým albem příliš panické (nějakých 10 poslechů...). Stylově se ROOT vrátili přeci jen k drsnějším časům „Temple Of The Underworld“, ačkoli deathem říznutá titulní nálož zůstává ve své brutalitě a údernosti osamocena. Jenže psychotická a šílenstvím opojená „Nativity“ si jaksi vystačí i bez extrémně brutálních laufů a to samé platí o většině dalších skladeb. Charakteristický Blackieho cit pro rozevláté a krákavé riffy, umocněn o Ashokovo zdatné sekundování a jedičnou techniku i barvitost Evilovy hry dává mnohdy až překvapivě technický a složitý ornament, jehož prokouknutí stojí pot i krev. Pro dokonalé vstřebání doporučuji pozřít zároveň s hudbou ďábelská křídla Big Bossových „slov“. Jeho vize plné vřelých vyznání lásky k temnotám, démonů i démonků, mytologických a okultních obrazů jsou vyvedeny v dokonalé angličtině a jejich fatální magnetismus a plastičnost strhává duši do plamenných tanců s iracionálnem...

A že bych snad vynechal Toho, kdo za tím stojí jako všudypřítomný duch, že bych vynechal Toho, jehož přehlédnout nelze?! Ale no tak... Big Boss a jeho hlas. A můžu psát další recenzi, protože těm, kteří VÍ se zježí zbytky srsti a ostatním tu budu darmo líčit. Tedy – obrovitá tělesná konstituce Jiřího Valtera ukrývá zdostatek prostoru pro rezonance. Jeho hlas se umí ponořit do operní teatrálnosti, kdy bravurně stupňuje svou sílu, zároveň však dovede nabrat poměrně „civilní“ odstín a dokázovat, že Big Boss umí zpívat i výš a subtilněji (refrény „The Incantation Of Thessalonian Women“, „Salamandry“, či Mirror Of Soul“). Nechybí ani typické a vskutku děsivé satanské chechoty, chroptoty a výkřiky. Ukažte mi někoho, kdo takto dovede kombinovat dvě naprosto odlišné polohy a nezakolísat... Ano ano, snad jen Fernando Ribeira z MOONSPELL – a ten poctil výtečné album svým hostováním. Složil tak poklonu jednomu ze svých inspiračních zdrojů a zároveň učinil ze „Salamandry“ jeden z vrcholů celé fošny. Slyšet ty dva zpívat pospolu je... takřka tělesná rozkoš.

Nemá cenu dodávat duchaplnou pointu, ta se mine cílem, stejně jako slova, která jsem tu pracně poslepoval... Jediným klíčem k Černé pečeti je Černá pečeť sama. Pokud nějaké album stojí za investici duševních sil i naturálií, pak právě nová deska ROOT. A to platilo, platí a platit bude, dokud tato kapela bude nám prasatům házet svoje hudební klenoty...