ŠOK, BOLEST, PRÁZDNOTA
„Bývalý kytarista a hlavní pilíř světoznámé metalové kapely PANTERA byl 8.prosince zastřelen přímo na pódiu při koncertě jeho současné formace DAMAGEPLAN ve městě Columbus stát Ohio. Spolu s ním zemřeli ještě další 4 lidé…“. Tak tato zpráva mne uprostřed minulého týdne absolutně konsternovala. Myšlenkově jsem byl po několik dní paralyzován a neustále si promítal všechny své zážitky spojené právě s Dimebagem, jakožto jedním z mých oblíbených kytaristů. O celé události nevím víc, než kterýkoliv jiný z internetových informačních zdrojů a tak bych se chtěl zdržet jakýchkoliv komentářů. Chtěl bych tímto článkem alespoň o několik dní navíc udržet světlo nad člověkem jehož kytarová hra patřila v minulé dekádě k nejvýraznějším a definovala jednou provždy moderní pojetí metalu balancující na hraně mezi thrashovou technikou a hardcoreovou energií. Pro mne byl Dimebag Darrell vždy zosobněním metalové poctivosti a neústupnosti. Jeho hra byla tvrdá, ortodoxní a zároveň technicky dokonalá. (Sakra pořád mám před očima ten obrázek z německého METAL HAMMERu z prosince 1990. Na ní je smějící se Darrell při vystoupení PANTERY v předprogramu JUDAS PRIEST, kde jsem si ho tenkrát všimnul poprvé).

OD KOLÉBKY DO DOBY KDY METAL ZNAMENAL ZÁKON
Darrell Abbott se narodil v roce 1966 v texaském Arlinghtonu jako druhorozenný syn (jeho starší bratr Vince – Vinnie Paul , bubeník ex-PANTERA, DAMAGEPLAN) známého countryového zpěváka Jerryho Abbotta. Od dětství byli oba bratři svým otcem vedeni k píli a cílevědomosti. Osudovým se Darrellovi stalo koncem sedmdesátých let seznámení s alby KISS a VAN HALEN, pod jejichž vlivem začal vytrvale cvičit na kytaru. Jeho talent se rychle projevil. Už po roce vyhrával všechny oblastní kytarové soutěže. Nakonec prý díky tomu měl na všechny zákaz vstupu. V osmdesátém prvním ho učaroval OZZY OSBOURNE se svými alby, na kterých se blýskl mladý kytarista Randy Rhoads. Pátnáctiletý Darrell okouzlen Rhoadsovou hrou zakládá vlastní kapelu. Ta dostala název PANTERA a bicí v ní otloukal bratr Vinnie, baskytaristou se stal Rex Brown (tehdy ještě vystupující pod pseudonymem Rex Rocker) a zpěv obstaral Terence Lee. Sám Darrell vystupoval pod přezdívkou Diamond. A protože chtěli mít Abbottovci všechny věci pěkně pod kontrolou založili si i vlastní vydavatelskou značku Metal Magic (tedy spíš jí založil jejich otec), u které vyšel na počátku roku 1983 i debut PANTERY nazvaný stejně jako vydavatelská firma - „Metal Magic“. Album je, stejně jako jeho dva následovníci „Projects In The Jungle“ (1984) a „I Am The Night“ (1985), na kterých vystřídal za mikrofonem průměrného Terence Lee snad ještě horší Terry Glaze, obyčejným americkým metalem poloviny osmdesátých let. Ječivý vokál, rovná glamová rytmika a nad vším dominující kvílivá Darrellova kytara, která byla tou dobou jednoznačně tím nejlepším, co mohla PANTERA nabídnout. Kapela vystupovala v divoce vyčesaných účesech, tváře plné pudru, kožené přiléhavé obleky sem tam kovově zdobené. Alba díru do světa neudělala a dnes patří spíše k sběratelským raritám, avšak přihlédneme-li k faktu, že všechny tři nahrála kapela, jejíž členové většinou ještě nedosáhli 20-ti let, klobouk dolů. Kluci si tedy v roce 1986 zabilancovali a po vyhazovu i druhého pěvce Terryho Glazea si dali menší pauzu.

DRZOUČKÝ ZELENÁČ A KOVBOJOVÉ Z PEKLA
Při projíždění Louisianou narazili Abbottovci v jednom ze zaplivaných barů na zajímavého týpka - Phila Anselma, který v té době zpíval v jedné z tamnějších metalových kapel. Ihned si všimli talentu tohoto sympatického grázlíka a zejména jeho velkého hlasového rozsahu. Nabídli mu tedy spolupráci. První album s Anselmem dostalo název „Power Metal“ (1988) a stalo se posledním nahraným zápisem pro vlastní značku Metal Magic. Kapela se zde obrátila k mnohem tvrdšímu a zároveň dokonalejšímu stylu. Phil Anselmo se v té době ještě nebál pořádně vysoko zaječet, ale na rozdíl od jeho předchůdců byl jeho hlas mnohem barevnější, užívající mnohem více poloh. Rytmika se stala bohatší a Darrellova hra se hodně přiblížila power-thrashové razanci a členitosti. Album se těšilo pozitivním recenzím a kapela tak získala lukrativní smlouvu u společnosti Atlantic pro nahrátí jeho následovníka. Ten spatřil světlo světa v devadesátém a stal se naprostou klasikou a předobrazem celého metalového hnutí devadesátých let. Album „Cowboys From Hell“ (můj osobní favorit v diskografii kapely) katapultovalo PANTERU do první metalové ligy a nejen songy jako bylo titulní rifforama či gradující polobalada „Cemetary Gates“ (…believe the word, I will unlock my door, pass the cemetary gates) si získaly příznivce po celém světě. Deska je ukázkou bravurní Darrellovy hry. Poslechněte si třeba závěr „Domination“, kterak jeho „pila“ voře v pekelných Vinnieho protirytmech. Další „The Sleep“ - tak to už mi hlava nebere. Po uvodní vybrnkávací části rozetnou skladbu strojové záseky, nad kterými Anselmo výpravně frázuje. Stejně jako Dimebag zde svůj životní výkon předvedl i Phil. Na jedničku je však samozřejmě i rytmika Vinnie Paula. Zkrátka tahle deska nemá slabšího místa. Kapela uspěšně absolvovala americké turné coby předskokan SKID ROW a evropské v předprogramu bolestně zabijáckých JUDAS PRIEST. Koncem roku 1991 přechází vydavatelská firma Atlantic pod křídla kolosu Warner Music a ten do PANTERY vkládá, narozdíl od jiných metalových kapel, velkou důvěru. Tím pádem jsou kovbojové, řečeno lidově, přímo u zdroje.

NA VRCHOLCÍCH KOVOVÝCH PEVNOSTÍ
Hned po návratu z nekonečných koncertních štací se šlo znovu do studia. A výsledkem několikaměsíčního snažení se stala v únoru roku 1992 deska „Vulgar Display Of Power“, právoplatně nazývaná definicí moderního thrash metalu. Vše bylo oproti „Cowboys From Hell“ těžší, energičtější, zemitější. Darrell, který v té době změnil svou přezdívku z příliš okázalého Diamond na civilnější Dimebag, se zde zablýskl ukázkovými valivými riffy a klaustrofobickými sóly. Těžkotonážní brusky, které zde předvedl v kombinaci s parádní rytmikou neměly ve své době konkurenci. Jeho hra sice všeobecně ubrala na rychlosti, ale přibrala na síle a intenzitě. Album je dokonalým protipólem desek METALLICY či MEGADETH, které v 90-tých letech oproti své minulosti upřednostňovaly spíše upravenější a více přehledné skladby. Jako jediný kytarista v kapele dokázal roztočit parádní riffové inferno, jakého by nedocílily ani ostřílené kytarové dvojice. Zvuk jeho nástroje, to je ostrá ledová tříšť mrzačící vše, co jí stojí v cestě. Zkuste si poslechnout například hned úvodní „Mouth For War“, „Walk“ (kolikrát už mi hlava práskla do klávesnice když ji tak poslouchám při psaní této recenze) nebo divokou smršť „Fucking Hostile“, řečeno Dimebagovým slangem, „…ty skladby Vám doslova nakopou prdel.“ PANTERA stanula po tomto albu na piedestálu celé tvrdě metalové scény. Po albu následují další úspěšná turné např. se SEPULTUROU, CROWBAR, PRONG, WHITE ZOMBIE či TYPE O NEGATIVE, pravidelně se střídající v dvouletých intervalech s dalšími nesmlouvavými alby, z nichž hned to následující „Far Beyond Driven“ z roku 1994 se vyhouplo na několik týdnů do čela amerického žebříčku prodejnosti. Toto kdyby mi někdo řekl v devadesátém, tak mu v žádném případě neuvěřím. Deska znovu napěchovaná energií. Obsahuje kousky jako například „Broken“ a „5 Minutes Alone“ - zlostné skladby plné záseků a riffových zvratů. V „Becoming“ Dimebag týrá svou šestistrunku tak, že ta kvičí bolestí jako podřezávané kůzle. Naproti tomu ční nádherná balada „Planet Caravan“ - převzatá to klasika z repertoáru ranných BLACK SABBATH.

NEPOLEVUJÍCÍ INTENZITA ZVUKU
PANTERA byla po celou dobu své existence známá svým nekompromisním postojem vůči jakémukoliv zaprodávání se trendům, a tak úměrně se vzrůstem její slávy vzrůstala i brutalita její alb. Toto stvrzuje deska „The Great Southern Trendkill“ (1996), kterou můžeme nazvat i z pozice pozorovatele Dimebagovi hry za nejzvláštnější. Na jednu stranu megabrutální nátěry jako titulní věc, či „13 Steps To Nowhere“, naproti tomu až hypnotické „Suicide Note Pt.1“ či „Floods“. Rok po zabijácích trendů vychází povedený živák „Official Live 101 Proof“, jenž dokonale zachycuje živelnost koncertních vystoupení kapely. Já jsem měl možnost spatřil PANTERU, jako většina českých příznivců, pouze jednou a to jako předskokana v původní sestavě se navrátivších BLACK SABBATH. Stalo se tak v červnu roku 1998 na atletickém stadionu pražské Slavie. Jejich zabijácký set byl naprosto excelentní ukázkou metalové nesmlouvavosti. Stál jsem tenkrát blízko u pódia, na pravé straně přesně před Dimebagem. A musím říct, že to byl zážitek tohoto týpka pozorovat jakým způsobem svůj koncert prožívá (tedy pokud mne zrovna nezavalila vlna rozběsněných fans). PANTERA tenkrát naběhla na pódium hned po druhé předkapele HELLOWEEN a doslova rozválcovala dýchavičný výstup pelýchajících Němců.

ÚPADEK A NOVÝ ZROD
Dimebag Darrell byl znám mnoha spoluprácemi s jinými, spřátelenými kapelami a výsledek té nejznámější se nachází na albu „Volume 8: The Treath Is Real“ od new yorkských ANTHRAX, kde nahrál kytary do tří skladeb. V roce 2000 po překonání veškerých neshod s frontmanem Philem Anselmem, který své aktivity již od poloviny devadesátých let dělil mezi několik bočních projektů, se PANTERA hlásí se svou definitivně poslední deskou „Reinventing The Steel“. Po absoluvování turné k této nahrávce přichází období nejistoty a definitivního konce zapřičiněného Anselmovým nezájmem o další pokračování. Bratři Abbotové se tedy rozhodli v roce 2002 založit novou kapelu, kterou nazvali DAMAGEPLAN a jejíž debut , který vyšel letos na jaře, dostal název „New Found Power“. Soubor se uvedl jako méně brutální, než jsme byli u PANTERY zvyklí, za což může zejména zpěv Patricka Lachmana (druhdy kytaristy v doprovodné kapele Roba HALFORDa), který nepůsobí tak běsnícím a nespoutaným dojmem jako živelný hrdlořez Phil Anselmo. Kytary znovu duní, pulzují, přesto vykazují větší stupeň umírněnosti a oproti PANTEŘE jsou jaksi hladší a variabilnější. Prodeje alba jsou uspokojivé.DAMAGEPLAN mají v tu chvíli vše před sebou. Přichází podzim a kapela vyjíždí na americké turné ... ... zbytek je již současností.