Album „Victory“ švédských bojovníků UNLEASHED se myslím neomylně dá poznat naprosto přesně již v první sekundě jeho poměrně krátkého hracího času. Nezaměnitelný odsekávaný riff v ní zahřmí jako bortící se skála a kousek po kousku začne znásilňovat vše co mu přijde do cesty, aby za několik okamžiků na pozadí strojového tempa bicích mohl nechat vyniknout i specifickému a takto snadno identifikovatelnému podladění kytarové vozby UNLEASHED. Nástup výborné otevírací skladby „Victims Of  War“ ovšem není jen šviháckým pozlátkem tetičky smrtky. Pohříchu celé následující album je totiž stejně zvučné a plné zručně odvedené smrtící metalové práce, v níž nechybí zejména cit pro agresivitu a snaha odlišit se od pomyslného hlavního proudu. Pravda, mnozí z vás by mohli namítnout, že podobným puncem se může pochlubit i celá řada dalších severských smrtících komand, čemuž vlastně nelze ani odporovat, nicméně nemůžeme přehlédnout fakt, který v případě „Victory“ hraje veledůležitou roli - totiž, že UNLEASHED jsou jen jedni.

A jako takoví, vědomi si (předpokládám) vlastních kvalit, se předvedli v tom nejlepším světle, aniž by zbytečně hazardovali se svou pověstí, založenou především na zavedené death metalové praxi. Když to má znít tvrdě, tak ať to sakra tvrdě zní, když je tam třeba dostat nějakou tu melodii, tak ať je sakra majestátní. Nic víc, nic míň. Výsledek, který by se za použití shodných ingrediencí v jiném případě mohl rovnat průměrnému smrtícímu albu bez jakýchkoliv objektivních ambicí, je tím pádem navýsost povedený a je skutečně radost nechat si jej pronikat do zvukovodů. Po zlostném prsknutí jedové sliny v úvodní skladbě přichází „Legal Rapes“ se svištivým kvapíkovým tempem, ozdobená překrásně temnou vyhrávkou, schopnou vám kdykoliv a kdekoliv dokázat, v čem spočívá síla severského death metalu. Stejně jako v těsném sledu „Hail The New Age“, která se znovu veze na vlně vraždícího sekaného riffu, a ve které vám Johnnyho ponuré „Uuuuurrrggghhh!“ podvědomě sevře čelisti na nejvyšší únosnou míru. A to prosím pěkně přes to, že by se mohlo zdát, že v roce 1995 už takovéhle murmurové výstřelky byly v chrámu smrti pouze trpěným přežitkem. Podobné škádlení s těžkým kytarovým riffem má na svědomí i „The Defender“, další zásek na bojovníkově nablyštěném meči, vedený tentokrát v tradičním středním tempu. V naznačeném smyslu dále střídají rychlejší písně pomalejší, včetně jako sliz táhnoucí se  „Precious Land“, připomínající učebnicovou ukázku produkce z doom metalové líhně. Jen jedinkráte to citelně zaskřípe, a sice ve skladbě „Scream Forth Aggression“, kde objevíme pasáže nápadně se podobající klasickému hitu UNLEASHED „Before The Creation Of Time“ z debutního alba „Where No Life Dwells“ (1991). Tomu se totiž také jinak říká opisování sebe sama a já mám pocit, že zrovna tohle nemá švédská čtveřice zapotřebí, obzvláště když by si měla jako první uvědomit, že tohle už tu bylo.   

Všemi již zmíněnými skladbami (a vlastně nejen jimi) se také jako červená nit proplétá nenápadný signál o tom, jak důležité jsou pro UNLEASHED texty. Přikládá se jim bezpochyby jistá váha (vezměte si jen názvy jednotlivých skladeb, v nichž si kapela dala záležet na jejich „zvuku“), nicméně samotný obsah už zřejmě není tolik podstatný, vždyť když zpíváte „Odine, střež můj meč, a já zničím nepřítele, Odine, střež můj meč, až do věčného vítězství“ („The Defender“), asi těžko někoho přesvědčíte o tom, že bojujete proti rasismu nebo že se snažíte zkoumat tajemná zákoutí lidské duše. Patří to ale k věci, podotkla by nejspíš většina z vás, a já dodávám, že ano, protože ve své podstatě „dřevorubecký“ (rozuměj hrubý a jednoduchý - ovšem neplést s výrazem „primitivní“!) podtext „Victory“ tomu svědčí nejvíc. Bez ohledu na to je nicméně tím nejpodstatnějším ze všeho výsledný efekt, a ten je v tomhle případě maximální. Za použití běžných death metalových výrazových prostředků, které se ovšem v jejich rukou proměnily v řádně hromadně účinnou zbraň, UNLEASHED sestrojili death metalový opus, který potěší především svou jednoduchostí a nenuceností. A vyplývá to i z toho, že když je někomu shůry dáno, nemusí se (tedy pokud v tomhle směru netrpí nějakou sžíravou touhou, že ano) trápit ve spoustě kytarových kudrlinek a podobného čančání, a může přejít rovnou k podstatě věci. Ono to totiž často vůbec není na škodu, ba naopak.