OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není to úplně nepříjemná tradice. Pod znamením blanitých křídel, kozlí hlavy a celé řady jiných stylových propriet se čas od času vynoří nový manifest černokněžníků z Trollhättanu - LORD BELIAL. Výjimkou nebyl ani rok předešlý, konkrétně jeho samotný konec, kdy aktivní Regain Records vrhli na trh kotouček s etiketou "The Seal Of Belial". Přesně podle názvu desky tedy s napětím rozlamuji onu pečeť Belialovu a vydávám se za poznáním jejího tajemství.
Ono to s tím "tajemstvím" ale není až tak horké. Tedy alespoň pro ty, kteří měli tu čest zaslechnout něco z tvorby LORD BELIAL od vydání alba "Enter The Moonlight Gate" (1997). Určitě jsou ale mezi námi i tací, kteří tápou díky nedostatku informací a nevědomost jest jejich každodenním společníkem. Pro ty podotýkám, že švédská čtyřka investuje veškeré své nadání do křížení death metalu s blackem (převažující složka) a tuto výbušnou směs se snaží obohatit o znatelně větší než malé množství melodií. Jenže právě extrémní melodičnost je jedním z palčivých, ba dokonce možná vůbec tím nejpalčivějším problémem kapely. Díky různým harmonickým kudrlinkám a jako med se natahujícím výstupům sólové kytary produkce LORD BELIAL ztrácí na dynamice a pro black/death metalovou hudbu tolik podstatném drivu. Dalším, neméně podstatným problémem, je neúnosně dlouhá stopáž skladeb. Pěti, šesti i více než sedmiminutové položky se ve stále stejném pochodovém tempu vinou jako had a ve své délce dokáží spolehlivě pohřbít i nejednu zajímavou melodickou linku nebo netuctový riff. Jako ukázkový příklad neschopnosti jakékoli (!) práce s tempem může sloužit skladba číslo šest "Mark Of The Beast", kde se na ploše přesně šesti minut a třiceti čtyř vteřin ani jednou výrazně nezapracuje s rychlostí a do nekonečna se omílá stále stejná, až nestoudně jednoduchá melodie. Naštěstí tomu tak není na celé ploše alba, třeba taková "Abysmal Hate" dokazuje, že synové Beliala nebazírují jen na uspávajících pochodových pasážích, ale dokáží důstojně zařadit i ten nejvyšší rychlostní stupeň (Pánbůh zaplať, snad jen škoda toho ukradeného riffu z "Unhallowed" od DISSECTION).
LORD BELIAL se nepodařilo překročit svůj stín ani na pátý pokus. Pakliže by stopáž nahrávky byla zkrácena o dobrých deset, patnáct minut jednoznačně vycpávkových pasáží, měli bychom co dočinění s celkem nadprůměrnou nahrávkou. Takhle se jedná o veskrze průměrnou záležitost, bez které by se švédská extrémní scéna zcela jistě obešla.
LORD BELIAL se nepodařilo překročit svůj stín ani na pátý pokus. Pakliže by stopáž nahrávky byla zkrácena o dobrých deset, patnáct minut jednoznačně vycpávkových pasáží, měli bychom co dočinění s celkem nadprůměrnou nahrávkou. Takhle se jedná o veskrze průměrnou záležitost, bez které by se švédská extrémní scéna zcela jistě obešla.
6 / 10
Thomas Backelin
- kytara a zpěv
Hjalmar Nielsen
- kytara
Anders Backelin
- baskytara
Micke Backelin
- bicí
1. Prolusio: Acies Sigillum (intro)
2. Sons Of Belial
3. Chariot Of Fire
4. Abysmal Hate
5. Legio Inferi
6. Mark Of The Beast
7. Armageddon Revelation
8. Scythe Of Death
The Seal Of Belial (2004)
Angelgrinder (2002)
Unholy Crusade (1999)
Enter The Moonlight Gate (1997)
Kiss The Goat (1995)
Into The Frozen Shadows (demo) (1994)
The Art of Dying (demo) (1993)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Regain Records
Stopáž: 48:36
Produkce: LORD BELIAL & Andy LaRoque
Studio: Los Angered Recordings
Na prvy posluch "aj by mohlo byt" potom je to znacne zakliestene.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.