Justin Broadrick je holt nezmar. Zatímco jeho domovští GODFLESH momentálně mlčí, on si hezky v klidu kuje další pikle. Ba co víc, na pomoc si ještě pozve takovou persónu, jakou je Ted Parsons (PRONG anebo SWANS). Po prvním dvouskladbovém počinu „Heartache“ (2004) přicházejí JESU ještě v témž roce s tímto albem, aby, jak už u jsme u Justinových projektů zvyklí, opět důrazně promluvili do vnímání industriálních hudebních směrů.

Ačkoliv se i tvorba JESU dá zařadit do posluchačsky poměrně nepřístupné a náročné industriální škatulky, těžko bych v tomto žánru v poslední době hledal chytlavější záležitost, než je právě „Jesu“. Pro mnohé konvenčnější posluchače může tento hlukový teror působit jako změť kytarového lomozu a syntezátorových zvuků, ale to vše je jen povrchní slupka, pod kterou se skrývá mnohem více. V první řadě jsou to místy až do krajnosti vybičované emoce, plné smutku a prázdnoty, čemuž napomáhají i texty - ve své podstatě velmi jednoduché verše, jdoucí však, jak se říká, k jádru věci. Primárními nástroji jsou maximálně zboostrovaná kytara a basa vyluzující hnilobné tovární riffy, sloužící jako nezdolná zvuková hradba, vyztužena pomalými údery Parsonsových bicích (ty se nahrávaly samostatně – v Norsku). Dokonalá atmosféra odlidštěnosti a industriálního chladu je však narušována jednoduchými, ale ve své podstatě geniálními klávesovými melodiemi, které zní odněkud z dáli, z jiného místa, než odkud se line hlavní zvuková linie. Zdánlivě jakoby sem tyto kouzelné motivy ani nepatřily, ale ony jsou právě tím nevšedním elementem, který jednotlivým kompozicím dodává punc osobitosti a v konečném důsledku způsobuje jejich nesmírnou posluchačskou přitažlivost. Zkuste si poslechnout například podmaňující melodii ze třetí „Tired of Me“ anebo hypnotickou ambientní rezonanci v „Sun Day“ a pochopíte.

I vokální party jsou nositeli všech zmiňovaných emocí a nálad obsažených v hudbě JESU. Tu je ke slyšení posmutnělý zpěv („Tired of Me“, „Sun Day“), tu naléhavé recitace dokola se opakujících veršíků („Walk On Water“) anebo klasický agresivní projev („Man/Woman“). Dalo by se říci, že každému aspektu bylo věnováno patřičné pozornosti a z tohoto pohledu se nedá říci, že by JESU byli jen nějakým rozmarem vyplňujícím Justinovi období nečinnosti GODFLESH. Nahrávka žije svým vlastním životem, svojí vlastní atmosférou. Je doslova přeplněna emocemi, které povrchnímu posluchači zůstávají dobře utajeny. Koneckonců, proč odkrývat své trumfy někomu, kdo o to ani nemá zájem. Je zbytečné se pouštět do stavby dalších vět, ve kterých se budu marně pokoušet popisovat další pozitiva této nahrávky. Kdo chce hledat, ten najde. Což v případě tohoto díla platí dvojnásob!