Finsko není pouze domovem zasmušilých a uslzených hudebních projektů, ale v posledních letech také místem, kde se produkuje velmi příjemně napsaná rocková hudba s drobnými doteky kovových žánrů, které v mnoha případech jen letmo upomínají na prvotní kroky a východiska hudebníků, ovšem se stále velmi charakteristickým otiskem místa původu a lehkou příměsí dobře známé finské melancholie. Vzpomenout lze třeba služebně starší kolegy AMORPHIS či trochu jinak zaměřené THROES OF DAWN. Ostatně FALL OF THE LEAFE nejsou stejně jako zmiňovaní THROES OF DAWN žádnými nováčky. Aktuální album je již čtvrté v pořadí a tomu také odpovídá výsledek. 

FALL OF THE LEAFE zakládají svůj neučesaný hudební projev především na výrazných a hutných kytarách a způsob, jakým s nimi pracují, může lehce připomínat utahané riffování PARADISE LOST (např. „Song From The Second Floor“) zhruba v období „Icon“ nebo svíravou syrovost švédských „katatoniků“ na „Viva Emptiness“. To jsou však pouze okamžité asociace, které vytanou na mysli a s každým dalším poslechem ztrácejí na důležitosti, když Finové dokazují svou osobitost, zrcadlící se nejen v hudbě, ale také textové náplni. Navíc, oproti výše jmenovaným znějí FALL OF THE LEAFE mnohem odlehčeněji a dýchají volností. Kytary nekončí u obhroublého riffování, ale jsou umně protkány vrstvou klávesových a akustických ploch, melodických linek či drobných efektů téměř na hranici slyšitelnosti. Celek oplývá výraznou přesto nijak vtíravou melodikou, která nese dobře známý skandinávský punc, a dílčí melodie a celky tvoří z každé sklady příjemně barvitou mozaiku.

Kompozice jednotlivých písní je velmi vydařená, nepostrádá dynamiku a díky neustále se měnícím a vyvíjejícím se motivům v podstatě nenarazíte na hluché místo. Velmi osvěžujícím dojmem působí střídání akustických a syrových pasáží, případně jejich vzájemná symbióza. Jednolitost alba rozbíjí v závěru poněkud netypická „Cut The Smoke“ s téměř thrashovým nástupem a mezihrou, která nasazuje živější tempo a ukazuje, že i 80. léta jsou pro hudebníky zdrojem inspirace, aniž by jakkoliv výrazněji popřeli dosavadní přirozenost. Kdo ví, možná že právě v podobném duchu se ponese další tvůrčí vývoj kapely. Do celku výborně zapadá vokalista Tuomas a dovolím si tvrdit, že lépe si kapela po odchodu původního zpěváka vybrat nemohla. Sýrový, mírně „uřvaný“ projev (zde se opět nelze ubránit částečnému srovnání s Nickem Holmesem), přesto však v těch správných okamžicích čistý a pevný v kramflecích výborně pasuje ke kytarové zatěžkanosti a výrazné melodice.

Ačkoliv nejsou FALL OF THE LEAFE bleskem z čistého nebe,  představují velmi příjemný kompromis mezi hravostí a zpěvností rocku a stále přítomnou dravostí metalových postupů. Kromě toho, jejich tvorba v kontextu rockového potažmo metalového žánru v podobě alba „Volvere“ není ani zdaleka tuctová a dovolím si tvrdit, že v mnoha směrech může v lecčems konkurovat známějším kolegům, jimiž jsou třeba právě zmiňovaní AMORPHIS nebo KATATONIA. I přes poměrně vysoký počet dosavadních nahrávek je cítit, že kapela nestojí na místě a mezní horizonty, ke kterým může dospět, jsou jí při současné konstelaci stále na hony vzdáleny.