Jsou skupiny, které vtrhnou na scénu razantně a s pěkně velkým humbukem kolem sebe rozvíří spoustu prachu. Upoutají hned svým prvním, často nadhodnoceným počinem, který však nejednou bývá tím nejzajímavějším, co dokáží nabídnout. Jsou však i opačné případy kapel, jejichž příkladem jsou právě BEHIND THE SCENERY. Vstupují na scénu opatrnými kroky začátečníků, kteří však postupem času zrají jako dobré víno a byť potřebují nějakou dobu, nakonec dokáží přesvědčit o smysluplnosti svého hudebního snažení. Okolo BEHIND THE SCENERY nikdy nepropukal přílišný promo humbuk, ono také nebylo proč, jejich hudba nabízela v lepším případě standard. Aktuální deskou se však tito Germáni výrazně vyhoupli nad běžný průměr a překvapili razantním hudebním posunem své tvorby.

Je totiž zřejmé, že BEHIND THE SCENERY vystupují ze stínu šedi a derou se k výšinám způsobem, který je mi velice sympatický. Nezapomínají totiž na své kořeny ani fanoušky, ale přirozeným způsobem vstřebávají do své hudby nové prvky. A tak, přestože se jejich hudba dá zařadit do thrash-deathového kotlíku, rockově vonící progresivita i jiné náznaky otevřenosti činí z jejich třetí desky velmi proměnlivě dráždivou, přesto nikterak překombinovanou, ale příjemně poslouchatelnou kolekci. To, že jejich minulá deska nenabízela víc než tradiční deathík jen a občasné náznaky zajímavějších postupů zůstávaly ani ne na půl cesty, je možno zapomenout. Nové album už je jinde a naštěstí mnohem dál, přímo ve sférách o kterých se mi ve spojení s těmito Němci dříve ani nesnilo. Instrumentální dovednosti i vlastní hudební projev, kompoziční propracovanost i zvuková proměnlivost, nápaditost a vrstevnatost aranží, občasné exkurze mimo metal, to vše co předchozímu počinu chybělo je zde zastoupeno měrou vrchovatou. Už to není death, alespoň v tom jeho striktním chápání, skladby překračují hranice a inspirace širokým hudebním spektrem vytvářejí duhové odlesky příjemných melodií i ostrých závanů kytarového běsnění.

Hned v úvodní „Rétroviseur“ mi náladová provázanost nástrojů lehce připomíná Australany ALCHEMIST, především když akustická kytarová hra zdánlivě nekompaktní s thrashovým základem skladby vytváří onu nedefinovatelnou chladně emotivní náladu. BEHIND THE SCENERY si však své inspirace berou především z chladného severu, a to plnými hrstmi. Občas je to neothrash jako vystřižený z učebnice SOILWORK, přirozeně hutná skladba „Silence Within“ naopak svojí strukturou připomene klasiky OPETH (pomineme-li samozřejmě zde využitý ženský vokál). Skladby mají kouzlo živelnosti projevu a sílu přesné rytmiky, která vše žene k razantním výkřikům. Odtud je pak dostatek prostoru zcela přirozeným plachtěním klesat hudebním prostorem až k atmosférickým vrstvám plným chladných nálad i ostrých větrných smrští. Vše je ve výsledku mix thrashe, deathu i rocku, objevují se i bluesové náznaky. Klasické metalové postupy se kloubí s progresivními rockovými pasážemi a toto tiché předení má stejnou sílu hudební výpovědi jako trýznivé riffování. Akustická instrumentálka na závěr je pak nádhernou tečkou za celým albem (opět slyším seveřany OPETH ve svých akustických polohách).

Výtky mohou padnout na vrub vokálu, který je v případě BEHIND THE SCENERY asi tím nejvýraznějším spojovacím článkem s minulostí. Jde totiž výhradně o thrashdeathové polohy. Změnu sice přináší výborný ženský zpěv hostující Isabel Jasse, která ve skladbě „Elevation“ zabrousí i do typického francouzsky zpívaného šansonu, přesto může být jednostranně zaměřený mužský vokál chápán jako ochuzení. Obzvláště ve spojení s jinak velmi proměnlivou hudbou. Celkově k dokonalosti ještě leccos chybí, občas se dá vytknout snad až přílišné využívání cizích inspirací, jenže tak jak to dokáží prezentovat současní BEHIND THE SCENERY je pro mě, s přihlédnutím k jejich nevýrazné minulosti, až šokující. Takže nezbývá než si přát, aby na své hudební cestě skupina neklopýtla a postoupila ještě o ten kousek, který jí chybí k dokonalosti.