PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Corpsepaint, inhalace vůně z plátěného pytlíku s rozkládajícím se havranem, prasečí hlavy nabodané na kůlech, z lebky zvolna vyvěrající mozek, smaženice připravená kdoví z čeho, planoucí kostely, frontman s třiadvaceti otvory v těle… Vše důkladně namočeno, předepráno, vypráno, vyždímáno, vyžehleno a hlavně pořádně přibarveno. To jsou jen některé ze skutečností, díky nimž jsou MAYHEM pasováni do pozice blackmetalového kultu ze všech kultů nejkultovatějšího. Bohužel se v té záplavě podružností občas zapomíná na hlavní důvod, proč se Mayhem dostali až na samotný trůn. Tím důvodem je samozřejmě jejich podmanivá HUDBA.
Po ustálení sestavy po Euronymově smrti a vydání mini „Wolf`s Lair Abyss“ měla kapela dvě možnosti. Buď pokračovat v oboru, v němž dosáhla naprosté dokonalosti – tedy v pure black metalu ala „De Mysteriis…“, nebo zkusit něco poněkud jiného a experimentovat. MAYHEM si uvědomili, že opakovat něco neopakovatelného a nenapodobitelného jaksi nelze a zvolili cestu těžší – cestu dosud neprobádanou, cestu plnou zákrutů, nástrah a rizik, cestu hledání své nové identity. Možná nechtěli dopadnout jako např. MARDUK, kteří na nás chrlí jednu desku za druhou, ovšem pokud nejste zrovna mardukfanatikem, jednu od druhé při zběžném poslechu stěží rozeznáte. Každopádně MAYHEM našlápli novým směrem sedmimílovým krokem, čímž vyvolali mezi svými fanoušky lavinu protichůdných reakcí, které se pohybovaly od naprostého zatracení až po uznalé pokyvování hlavou.
Co nám tedy naši mrzačitelé připravili? Po zběžném prozkoumání bookletu si povšimneme, že album je rozděleno na dvě částí, a sice na „Part II.“ a „Part III.“ Jistě se podivujete nad tím, kam se nám ztratila Part I. Vězte, že onou první částí triptychu je vzpomínané mini „Wolf`s Lair Abyss“, které svůj úkol, totiž nakopnout chtivé fanoušky vší silou do rozkroku a oznámit jim tak, že MAYHEM jsou ve vrcholné formě zpět, splnilo na výbornou. Ve zbývajících částech ( zejména pak ve třetí části) je patrný posun tvorby MAYHEM někam jinam. Kam? Někam k hranicím ponuré říše zvané Black Metal, v níž se svými panoši vládnou. Avšak musím podotknout, že MAYHEM tyto hranice rozhodně nehodlají překročit, nýbrž chtějí dobývat další území, plenit, pustošit a expandovat.
Zvonivý zvuk Blasphemerovy kytary v titulní skladbě nás za doprovodu Hellhammerova marše okamžitě vcucne a nepustí. Po chvíli se přidá se svým recitativem Maniac a my hned v úvodní skladbě slyšíme obrovský posun od ortodoxního pojetí black metalu k jakési avantgardní formě, a to ve všech aspektech. Poslech dalších skladeb tento pocit pouze potvrdí. Zvuk všech nástrojů je mnohem čistší, než jaký jsme u MAYHEM měli možnost dosud slyšet. Hlavně nazvučení bicích je oproti např. „De Mysteriis“ k nepoznání. Jednotlivé skladby jsou kompozičně naprosto perfektní. Užijeme si na jedné straně typických mayhemovských sypaček ( „A Time To Die“) a na druhé straně pomalejších psychedelických ploch („Completion to Science of Agony“), mnohdy podbarvených elektronikou, která naopak zcela dominuje ve skladbě „A Bloodsword and a Colder Sun“ (doporučuju poslech s kvalitními sluchátky – Maniacova předmluva se omotává kolem uší jako Arafatova hučka). Touto kompozicí se GDW přeleje do své druhé poněkud experimentálnější části. Rafinovaně propracovaná „Crystalized Pain In Deconstruction“ je následována téměř na desetiminutové ploše se rozkládající pomalou a tesknou „Completion to Science of Agony“. Avšak od úvodní skladby až po závěrečnou popinu „To Daimonion“ na nás stále dýchá ono typické mayhemovské fluidum a severský chlad.
A čemu vlastně MAYHEM vyhlásili válku? Lidské slabosti, pohodlnosti, ochotě nechat se vodit za nos, organizované víře…Album je plné těžkých textů z Maniacovy hlavy, který dokazuje, že na přednáškách z filozofie, kterou studoval na univerzitě v Oslo nechrápal, nýbrž pilně přemýšlel. A během přednášek si určitě musel odskočit na pěvecké lekce. Maniacův projev na GDW je totiž nezvykle pestrý. Samozřejmě nechybí jeho typické dávení, ale často také používá čistého hlasu, který album výrazně osvěžuje. Absolutorium zaslouží Blasphemer. Drtivá většina této hudby totiž pochází z jeho hlavy. V jeho osobě mají MAYHEM opět ve svém středu výraznou skladatelskou osobnost, která na tomto postu více než důstojně nahradila nesmrtelného Euronyma. Navíc si dovolím tvrdit, že z hlediska hráčského Blasphemer Euronyma jednoznačně převyšuje. Hellhammer? Darmo mluvit. Talent, který rozvíjí občas i sedmi hodinami cvičení denně (jak sám v jednom rozhovoru uvedl), se musí někde projevit a jeho strojově přesný výkon na tomto albu je prostě nepřekonatelný.
Vzhledem k tomu, že od vydání „Grand Declaration of War“ už uplynul více než rok a půl, nepředpokládám (pokud vám název MAYHEM aspoň trošku něco připomíná), že jste jej ještě neslyšeli. Pokud jste přístupní novým prvkům v hudbě, jistě mi dáte za pravdu, když prohlásím, že MAYHEM natočili naprosto skvělé a inovativní blackmetalové album. Pokud patříte mezi ty, kteří tohle album po třech posleších odhodili, dovolím si vám doporučit, abyste to s „Grand Declaration of War“ ještě jednou zkusili. Možná mu přijdete na chuť. A jestli ne? Vaše škoda. My ostatní se budeme s chutí a stále dokola věnovat povznášející mayhemizaci svých zvukovodů.
Závěrem mi dovolte, abych zde vzpomněl na svého kamaráda Pavla Nováka z Mikulčic, který tragicky zemřel dne 6.12.2001 ve věku 25 let.
Smrt je samozřejmost, kdežto život nikoliv,
a proto Rest In Peace – odpočívej v pokoji!
Nechť Ti Hellhammer tluče do kroku na Tvé poslední cestě! (a drž mně tam nahoře fleka u partičky tarok!)
9 / 10
Hellhammer
- bicí
Maniac
- vokály
Necrobutcher
- basa
Blasphemer
- kytara
1. A Grand Declaration of War
2. In The Lies Where Upon You Lay
3. A Time To Die
4. View From Nihil
5. Untitled I
6. II Principe
7. A Bloodsword And A Colder Sun
8. Crystalized Pain In Deconstruction
9. Completion To Science of Agony
10. To Daimonion
Atavistic Black Disorder / Kommando (EP) (2021)
Daemon (2019)
Esoteric Warfare (2014)
Ordo Ad Chao (2007)
Chimera (2004)
U.S. Legions (2001)
European Legions (2001)
Grand Declaration of War (2000)
Mediolanum Capta Est (1999)
Wolf´s Lair Abyss (1997)
De Mysteriis Dom Sathanas (1993)
Live In Lepzig (1993)
Deathcrush (1987)
Pure Fucking Armageddon (1986)
Datum vydání: Úterý, 6. června 2000
Vydavatel: Seasons Of Mist
nehnevajte sa na mna ale tomuto albumu neviem prisť na chuť ani po rokoch
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.