PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Math metalový styl už se dnes v mnohých hudebních kruzích skloňuje jako běžně zavedený pojem. Často je považován za jakousi uměle vytvořenou škatulku, jenže i toto označení má svoji historii a kořeny v math rocku, který není nijak novým výrazem. Co o tomto stylu říci? Definice raději vynechám, to je trochu ošemetná záležitost. Každopádně však můžeme vzít jako fakt, že většina tzv. math rockových skupin zcela nebo téměř zcela ignoruje běžné melodie, pouští k vodě složitější aranže a tlačí vše jednoduše dopředu, ovšem podivným, většinou poněkud hůře stravitelným, způsobem.
To je případ i washingtonských FRODUS, kteří ale nejsou až tak typickým představitelem math rocku, mají spíš zvláštní stylovou nálepku spazz-core, pod kterou opravdu nevím co si představit (pokud mě někdo poučí, přijmu s povděkem). Vím pouze, že do téhle škatulky spadají i HELLA, oblíbenci kolegy RIPa. Jenže FRODUS jsou jiní než HELLA, možná stejně nekonformní, přesto mnohem uspořádanější a trochu více inklinující k punkovému minimalismu. Snad je to i tím, že „F Letter“ je album zavádějící nás proti proudu času blíže k začátkům math rocku, který jak se občas dost zdůrazňuje, vznikal v prvopočátcích z punku. Dnes je ale takové srovnávání dost bezvýznamné, přerod to byl totiž opravdu důkladný, a tak především s rádiovým neopunkem nemají FRODUS a jim podobní zhola nic společného. Přesto určité náznaky dravé punkové přímočarosti u těchto Amíků nalezneme, jsou však vyváženy nervní roztržitostí často provokativně se lomící rytmiky a skučením rozhárané kytary, která jako by se nám snažila vsugerovat, že FRODUS vstřebali i něco z typické New Yorské kytarovky.
Přestože držím v ruce vydání z roku 2003, jedná se v případě téhle desky o jednoznačný příspěvek do vykopávek. Album „F Letter“ totiž původně vyšlo už v roce 1996, dočkalo se však reedice obohacené o několik bonusů. Těch si ale netřeba moc všímat, jsou to v podstatě jen takové „srandičky“. Vlastní album tvoří jedenáct nervózních skladeb, ve kterých vazbící kytara často zaujímá postavení provokativního pištce odvádějícího pozornost od rytmiky balancující někde mezi geniální jednoduchostí a nestandardní neposlušností. Z jednoduchých nervních motivů vyrůstají skladby nehonosící se složitými aranžemi, je to prostá účelnost v čisté podobě, blížící se občas k hranici trivialit, přesto s sebou nesoucí i výrazný odér výjimečnosti. Nechci však abyste si z mé recenze odnesli pocit, že se jedná o hudbu jednoduchou. Tak to rozhodně není, to jen bravurní interpretace přináší pocit samozřejmosti i v okamžicích až chaotického běsnění. A pokud budeme v souvislosti s touto deskou mluvit o emocionální rovině hudby, bude se jednat především o pocit stísněnosti pramenící ze zdánlivé neharmoničnosti, která celou produkci FRODUS doprovází. Tento dojem navíc podtrhuje i vokál posazený většinou do až vřeštivé hardcorové polohy. Při vzteklých výkřicích jako by vám i v červenci tály na zádech krystalky štípajícího sněhu. Tento aspekt, jakož i celá hudba FRODUS, se samozřejmě s dalšími deskami skupiny vyvíjel, pozdější alba už od zde vyhraněného vokálu lehce ustoupila, ale teď máme na parketě prvotinu, pro kterou je právě ostrá uřvanost typická.
Přestože mohou FRODUS působit poněkud extravagantně, nikdy se nesnažili své úleťácké praktiky přehánět, skladby se stáčí třeba i k jednoduchému jakoby „mlácení prázdné slámy“, které je však střídáno vsuvkami „křivých“ zvuků, rozladěných útoků, skřehotavých pádů i tichého cinkání činelů. Pro někoho málo, pro někoho příliš mnoho, pro někoho jednoduché prskání, pro druhého nestravitelný chaos. Někde mezi tím jsou FRODUS se svojí rozevlátou produkcí, která se může jevit až křečovitě nestandardní, přesto si zachovává i kousek poctivého rockového drivu.
FRODUS jsou výletem do poněkud nestandardních rockových vod hraničících tak trochu s hardcorem. Neuspořádaně působící produkce pod nálepkou spazz-core je především pro ty, kterým nevadí punková zvuková kulisa v kombinaci s prostopášností math rocku.
Shelby Cinca
- kytara, vokál
Jason Hamacher
- bicí
Howard Pyle
- basová kytara, vokál
1. The Feelgood Song Of The Year
2. Wardialer
3. Formula
4. Factory Six
5. Cha-Chi
6. Anthem
7. Dumb Terminal
8. Swingset
9. F-Letter
10. 22-D 10
11. Buick Commission
12. Reign Of Emperor Norton 1st (bonus reedice 2003)
13. Cha-Chi (English Version) (bonus reedice 2003)
14. Hit Liquor (C. Wedren on Phone) (bonus reedice 2003)
15. Theme (From Loveboat) (bonus reedice 2003)
Radio-Activity (live) (2002)
And We Washed Our Weapons in the Sea (2001)
Conglomerate International (1998)
F-Letter (1996)
Datum vydání: Čtvrtek, 23. října 2003
Vydavatel: Magic Bullet
Stopáž: 46:43 (ree
Produkce: Brian McTernan Studio: Salad Days Studios
Take tie pociatky post-hardcore, alebo post-hardcore before it was cool, ktore ma nikdy az tak nezaujali a neni to ine ani v pripade Frodus. Naj. skladba: Formula
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.