OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KAMELOT. Kdyby se celá speed metalová scéna svíjela ve zlodějské agónii, kdyby chrlila jen litry odporného plagiátorského hlenu, díky KAMELOT bych jí stejně byl ochotný vzít na milost. Protože tahle kapela si po nezajímavé etapě existence (až do alba „Fourth Legacy“) dokázala nejprve najít výtečného zpěváka a posléze i svou vlastní tvář. Spanilou, zamlženou oparem pohádek tisíce a jedné noci, zbrázděnou siločarami temných legend a rozjasněnou kompoziční hravostí a melodickým vkusem. Předchozí album „Epica“ představovala jedinečné vygradování snahy KAMELOT o epický metal bez zbytečných klišé, přehnaných gest a nezkousnutelného patosu draků, trpaslíků a oplechovaných válečníků.
Přiznám se otevřeně, že první doteky „The Black Halo“ byly plné strachu a nedůvěry. Asi jsem příliš vězel v očekávání Epicy pt. II, ale to byl kardinální omyl v předpokladech. Novinka je jiná. Úplně jiná. Není to přezdobená svatyně plná elegantně vyklenutých refrénů, odvážně vyprojektovaných vokálních mostů a myriád krásných motivů, které pableskují v každé skladbě jako ranní slunce na klidné hladině jezera. „The Black Halo“ je majestátní hvozd, opuštěný, potemnělý, bezútěšně opuštěný. Nalezneme v něm sice riffové a melodické atributy minulých alb (nádherné akustické a vokální vsuvky v písních, charakteristické drhnutí kytary Thomase Youngblooda i velebně znějící klávesové plochy), ale nelze si nepovšimnout, že oné epičnosti už nejsou plné hrsti. Je to spíš špetka, dobře mířená špetka vzácného orientálního koření, která dochucuje překvapivě lyrické písně. Důraz kladený na riff a vokál je obrovský. Klávesy vstupují do hry jakoby opatrně a ztišeně, vynořují se pod zvukovými nánosy ostatních instrumentů... Aranže jsou nádherné, stačí se ponořit do refrénu „Soul Society “ či „Moonlight“ a slastně převalovat po jazyku prostý melodický nápad, který je dovedně monumentalizován orchestrálními a sborovými dozvuky...
O progresivních elementech se u KAMELOT vždy tak trochu špitalo, ale i novinka je jimi pouze lehce načichlá. Nicméně důraz na propracovanou rytmickou strukturu a precizního zapojení kytar do skladeb je vysoko nad žánrovým standardem. Khanovy vokální linky tentokrát působí kolikrát až spartánským dojmem, ale samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Neuvěřitelně svojská barva a emoční náboj jeho hlasu vyniká na „The Black Halo“ lépe než kterémkoli předchozím albu, a to i proto, že texty vyzařují subjektivitu a upřímnost v míře nebývalé. Atmosféra celé desky je ponořená do temnot, do smutečního závojíčku a trudně odevzdané melancholie. Koncept navazuje na „Epicu“, ale už není tím prozářeným eposem, ale spíš truchlivou baladou o ztracené lásce. Rozjásaných fanfár se nedočkáme, spíše zlověstného marše (ďábelský pochod „March Of Mephisto“), roztoužené polobalady (singlová a pouze zdánlivě bezvýrazná „The Haunting – Somewhere In Time“, vášnivá zpověď „Abandoned“) či dynamické, ale překvapivě pochmurné jízdy („When The Lights Are Down“, jediná skutečně speedová záležitost desky či výborná kytarovka „Nothing Ever Dies“). Emotivní štětec mistrů však nejlépe vynikne ve výpravném skvostu „Memento Mori“, který zastřešuje všechny zásadní atributy nových KAMELOT – šero, smutek, podstatně menší chytlavost i atraktivitu. A především – vkus!
Nebýt slabších položek v jinak nabité stopáži („This Pain“, „Serenade“) troufal bych si jít s hodnocení nad magickou devítku. Protože „The Black Halo“ je snad prvním albem KAMELOT, na kterém jsem musel opravdu hledat, abych našel.
KAMELOT natočili "jiné" album. Už samo o sobě je to důkazem kvality kapely... "The Black Halo" není žádnou variantou na úspěšnou "Epicu", je její odvrácenou stranou. Méně melodickou, méně chytlavou, temnou a posmutnělou. Zdaleka ne tak pompézně epickou.
8,5 / 10
Roy Khan
- zpěv
Thomas Youngblood
- kytara
Glenn Barry
- basa
Cassey Grillo
- bicí
Host:
Jens Johansson
- klávesy
1. March Of Mephisto
2. When The Lights Are Down
3. The Hauntïng (Somewhere In Time)
4. Soul Society
5. Interlude I: Dei Gratia
6. Abandoned
7. This Pain
8. Moonlight
9. Interlude II: Un Assassinio Molto Silenzioso
10. The Black Halo
11. Memento Mori
12. Interlude III: Midnight - Twelve Tolls For A New Day
13. Serenade
Haven (2015)
Silverthorn (2012)
Poetry For The Poisoned (2010)
Ghost Opera (2007)
One Cold Winter Night (Live CD/DVD) (2006)
The Black Halo (2005)
Epica (2003)
Karma (2001)
The Expedition (2000)
The Fourth Legacy (2000)
Siege Perilous (1998)
Dominion (1997)
Eternity (1996)
Datum vydání: Úterý, 15. března 2005
Vydavatel: SPV / Sanctuary
Stopáž: 57:21
Produkce: Miro + Sascha Paeth
Kontakt: KAMELOT, 2130 Gold Road, Spring Hill, Florida, 34609
Mé první a zároveň velmi příjemné setkání s kapelou KAMELOT. Kvalitně provedený speed metal, udržující si osobní kouzlo originálními melodiemi a bohatostí neotřelé instrumentace, která lehounce čerpá z oblasti prog - rocku. Na tento žánr svěží a moderní kolekce bez výraznějších hluchých míst s vrcholem ve skladbě "Moonlight".
KAMELOT pokračují v příběhu. Je malinko jiný, více temný, drží jako celek, leč bohužel malinko postrádám nějakou tu neodbytně úchvatnou melodii, která nikdy v minulosti nechyběla. Nutno však přiznat, větší zachmuřenost prospěla, Khan je za mikrofonem suverénní, přesvědčivý a charismatický jako vždy a už jenom jeho přítomnost je zárukou posluchačského zážitku. Takže jsem spokojen, byť ne úplně nadšen.
Tak tohle se mi poslouchá nanejvýš příjemně. Nenásilnou formou pojatý heavy/speed metal s nádechem progresivního cítění? Proč ne. Pokud je zpracován takovouto vkusnou a v dobrém slova smyslu chytlavou formou, je jeho poslech i pro mě časem stráveným ve společnosti dobré muziky. Má to amosféru, má to nevtíravé melodie a i když se tu a tam najdou postupy typicke pro daný žánr, které mi zrovna nejdou pod nos, celkově jsem z této nahrávky příjemně překvapen. A pak, že nerostou!
Tak tohle se mi překvapivě docela líbí. S KAMELOT se setkávám už dlouho, ale navzdory všemožným kladným doporučením pro mě byl jejich poslech vždycky jen plochou tuctovou nudou. Může za to asi to skočné až veselé pojetí jejich dosavadní tvorby. Novinka je trochu jiná a tak se mi taky líbí víc. Jednak temnější háv KAMELOT sekne a jednak se kapela stále zlepšuje, což oceňuji. Po SONATĚ ARCTICE už druhá kapela co nám potemněla. Bezva.
Album The Black Halo je můj jediný kontakt s kapelou KAMELOT. Ovšem, jestliže toto má být ta temná strana jejich tváře, pak to asi taky tak zůstane, neboť už nyní (po poslechu této odvrácené strany) je mi jako bych spořádal mísu vánočního cukroví na posezení. Vedle přeslazenosti mi na desce vadí takzvané "progresivní" prvky, které jsou většinou neorganicky a násilně vpasovány do samotných písní (jak už to tak často bývá). (Já stejně nechápu, co je na tom ve skutečnosti progresivního, když stejné postupy (u kytar, kláves i bubnů) a dokonce s identickým zvukem, jsou používány již nejméně 10 let každou skupinou honosící se přívlastkem "progresivní".) Pokud ale od tohoto odhlédnu, pak stejně nedokážu zavřít oči (uši) před "plytkostí" materiálu (ve spojení s tou "sladkostí" to bývá většinou vražedné). Instrumentální výkony jsou (po technické stránce) v pořádku, produkce je vypiplaná (i když místama příliš načančaná a bombastická), zpěv "procítěný" až běda (chvílemi se bojím, aby se na teple neroztekl jako šlehačka), ale jako by se zapomnělo na to nejdůležitější - hudbu. A právě v této kombinaci, kdy forma brutálně válcuje obsah, vynikne ta prázdnost (čím větší bublina, tím více tam toho "nic" je). Podobné pocity mívám při poslechu například alb Rhapsody, poslední desky Heavens Gate, či AINA - asi zatím největšího projektu, na kterém se Paeth, "muž v pozadí" všech těchto alb, podílel. Ale oproti zmíněným skupinám z toho Kamelot přeci jen ještě vychází o něco lépe a to díky alespoň jedné až dvěma dobrým skladbám, které jsem na The Black Halo přeci jen nakonec našel. Je to sice málo, ale lepší než vůbec nic ...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.